Sobotní odpoledne stane se…

Po té, co leden přinesl mnohé radosti – z těch významnějších to bylo mé úspěšné splnění státních závěrečných zkoušek na Univerzitě Karlově z českého jazyka a literatury hned na první dobrou, či nástup do práce v Poslanecké sněmovně, která mě opravdu baví (ano, uvědomuji si, že jsem zde právě zveřejnila zeugma) – a únor zatím připomíná jaro, jsme se s přítelem rozhodli, že je čas na první letošní túru.

Přijeli jsme na startovní parkoviště, odkud se vychází na naučnou stezku říčky Šembery a hned nám bylo jasné, že jsme úplně “jinej gang”. Vyrazili jsme jen tak nalehko – tepláky, mikina, kecky. Ostatní skupinky měly naložené batohy, profi boty, bundy a bůhví, co ještě. A samozřejmě vytřeštěné pohledy směřující k nám s jasným sdělením “Ty vol…bláho, to si děláte srandu! No jo, Pražáci přijeli.” 😆
My však na to nebrali zřetel a hrdě, dle rozcestníku, vyrazili vstříc divočině.

Cesta byla zprvu naprosto přijatelná. Žádné nástrahy, bahno, či jiné překážky, jen mírný kopec. Tento mírný kopec pomalu přecházel do pořádného krpálu, ale stále nic, co bychom nezvládli. Ba naopak – ještě jsme si dokázali povídat a pozorovat místní flóru, ve které bylo několik ordinací od lesního doktora, datla. A pak to přišlo…

Po té, co jsme zdolali nejtěžší část kopce, objevilo se něco, co jsme opravdu nečekali. Ještě větší a strmější kopec. Byl tak příkrý, že jsme museli využít dalšího ukazatele, abychom se přesvědčili, že je to opravdu část naší trasy po žluté. A opravdu, bylo to součástí cesty. V tu chvíli jsme pochopili předešlé pohledy ostatních krajánků z parkoviště a význam jejich batožin, ve kterých si jistě nesli horolezecké vybavení. Ale my se nevzdali a pokračovali s vidinou blížícího se cíle kupředu. Aby toho nebylo málo, pod listím se skrývalo bláto, které nám výšlap na vrchol ještě více stěžovalo. Ani na chvíli jsme však nezaváhali, že bychom se měli vrátit, vytrvali jsme a náhle tu byl cíl. Cíl, který jsme opravdu, ale opravdu, jakože vážně opravdu nečekali. Odměnou nám měla být zřícenina hradu, který zde kdysi dávno stával. Avšak kde nic, tu nic – jen malé posezení skládající se ze stolu a dvou laviček. A jedna cedule. Cedule, která stála za veškeré úsilí “Zde, v tom a v tom století, stál hrádek Šember.” Zkrátka, odměnou nám byl hrad, který svět ještě neviděl.

Cestou zpět jsme přesedlali na červeně značenou stezku, která nám odhalila krásy místních malých vodopádů, a tak to nakonec nebyla jen obyčejná, ač příjemná, procházka plná legrace. Ke konci jsme měli v nohách něco kolem sedmi kilometrů a už se těšíme, co za nevídaná místa objevíme příště.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊