Bylo, nebylo?

POZOR – Tento článek je napsán podle skutečné události a může být pro někoho znepokojující!

Včera ráno, tak jako v posledních dnech každé ráno, jsem si byla opět zaběhat. Avšak bylo to úplně jiné, než kdy jindy, a proto jsem se rozhodla, že se o zážitek s vámi podělím. Neříkám, že po přečtení již nevkročíte do lesa, ale myslím si, že některé z vás to může poněkud znepokojit, neboť jediné, co chybělo k dokonalému mystériu byl už pouze kouřící mimozemšťan skrývající se ve křoví…

Takže od začátku.

Ráno jsem si šla zaběhat svých 5 kilometrů. Během prvních tří se nic zajímavého nestalo, běžela jsem po vlastní naučené trase a snažila se držet tempo, což se mi celou dobu dařilo a vypadalo to, že časově překonám dnes i sama sebe. Ani nevím proč, ale najednou jsem dostala zvláštní pocit, že bych měla zkusit něco jiného, než luxusní vilovou čtvrť, která se neodkladně blížila. A najednou vidím na své trati vycházet paní se psem z ulice vedoucí od jiných velkolepých haciend, kudy neběhám. Vlastně ani nevycházela, prostě se skoro až zjevila. Zeptala jsem se tedy, jestli ta cesta někam vede, jestli to není jen slepá ulice. Paní odpověděla, že to vede k lesíku, kde je to pak trochu větší kousek tam, kam potřebuji, ale není to prý nic hrozného a ona sama tam častokrát chodí se svým chlupáčem. Rozhodla jsem se zkusit trasu, neběžet tedy jako obvykle a navíc se překonat ještě více a krom lepšího času, mít i delší běžeckou dráhu.

Doběhla jsem na křižovatku, kde jsem podle paní mohla běžet lesem a jít delší cestou k našemu domu. Tak jsem běžela, čas opravdu skvělý, a najednou další křižovatka, o které nic žena neřekla. Stál tam diagnostický ústav, o kterém jsem netušila, že tu v okolí někde je a přiznávám, že jsem byla mírně znepokojena. Nevěděla jsem, kudy dál a nikde žádný ukazatel. Jediné štěstí bylo, že je poslední dobou krásné počasí, a tak nevypadají místa více pochmurně, než ve skutečnosti jsou. Budova vlastně vypadala celkem dobře. Viděla jsem vychovatele snídat na terase. Využila jsem situace a zeptala se na cestu. Zasmál se, že jsem moc daleko, a že se mám vrátit, nebo můžu jít lesem a dostat se k McDonaldu, kde je zase civilizace, ale bude to mnohem delší cesta, než mi bylo řečeno o řádný kus výše. Vím, kde ta zmiňovaná pobočka leží, kolem vede má občasná trasa. Chvíli jsem váhala, zda les, či náročná cesta zpět, kterou jsem měla za sebou. Šla jsem hlouběji do lesa.

Běžela jsem hlubokým lesem a najednou cesta zmizela – prostě skončila. Byla tam jen pěšina, ale běžela jsem dál, neboť lavičky, které stály on sebe každá tak patnáct metrů pokračovaly a stále držely stráž podél cesty necesty. Nedávno jsem viděla film „Prokletý ostrov“ s DiCapriem, který mohu doporučit, avšak v tu chvíli bych byla bývala raději, pokud bych jej doposud neviděla. Hlavou se mi začaly honit myšlenky na to, že jsem sama v lese, kde je jen kus ode mě ústav, který ukrývá bůhvíjaké obyvatele a do toho mi naskakovaly úryvky z kriminálních případů, které sem tam rozptýlil záblesk z Odložených případů z dílu, kde bestiální maniak čekal v lese na mladé běžkyně. Bylo mi tak nepříjemně, že jsem si vyndal sluchátka, ale zpátky k ústavu se mi nechtělo. Najednou nikde už ani žádná pěšina. Prostě jen konečná. Běžela jsem lesem asi 20 minut po vyježděných downhillových cestách, jež přeci musí odněkud někam vést. Vedly ke srázu pod nímž tekl potok. Cítila jsem, jak začal působit adrenalin, mé vnímání sílí a tělo se připravuje „bojovat o přežití“. Nakonec jsem se rozhodla prostě se otočit a běžet normální cestou zpět. Dokonce i náročný úsek od ústavu k vilám jsem zvládla jako nic, prostě jsem běžela bez přestání, či zpomalení. Bezpečně jsem doběhla domů, kde mi aplikace v cíli ukázala, že jsem běžela klasicky 5 kilometrů. To, co jsem uběhla v lese se nezaznamenalo. Jako kdybych tam vůbec nebyla. Ale já vím, že podle hodinek ukazující čas a tempo, bych měla celkem 7 kilometrů a nějaké drobné. I tak jsem byla stejně ráda, že jsem překonala sama sebe, a že ačkoliv to bylo pro hlavu náročné, tělo mě v tom nenechalo. Ale do toho lesa už nikdy sama nepůjdu.

Na internetu jsem pak našela, že ústav není věznice pro nezletilé, ani žádný blázinec. Je to ústav pro děti, které s největší pravděpodobností půjdou do dětského domova, protože se k nim jejich vlastní rodina chovala tak, jak si žádné dítě nezaslouží. Trochu se mi sice ulevilo, ale pořád to bylo zvláštní místo, kde jsem se cítila velmi nekomfortně. Otázkou však zůstává, zda to bylo způsobeno tím, jak si se mnou můj vlastní mozek pohrával, či mohlo být něco ponurého na tom místě…

Ať to bylo jak chce, buďte na sebe opatrní.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊