Jsou místa, kde čas běží pomaleji.

Většina lidí si představuje Moravu jako říši krásně malovaných sklípků, které praskají ve švech díky sudům kvalitního vína, které každého návštěvníka přesvědčí, že tento lahodný mok není rozlišný jen v bílé, či červené barvě. Avšak máme i Moravu, kde se jede spíše ve švestkách a to převážně ve zkvašeném a vypáleném stavu, poněvadž pokud švestky pijete takto zpracované, nemusíte se obávat, že vám zaskočí pecka a navíc vypálíte i nějakého toho červíka. 

Já Moravě odjakživa fandím a nemusíte mě zrovna mučit, abych se přiznala, že jsem chtěla a stále chci v této části naší země jednou žít. Proto, kdykoliv to jde, využijeme s přítelem možnosti a tradá za dobrodružstvím do krajů, kde drží hlavní patronskou ruku Cyril a Metoděj.

V sobotu časně ráno jsme tedy vzali spacáky a vyrazili k Olomóckému kraji. Po necelých třech hodinkách se nám představilo líbezné stavení, které nám bylo na dva dny útočištěm. Vzali jsme si tedy předané klíče, které díkybohu nebyly ani na stromě, ani v horské tůni a začali se “zabydlovat”. Chalupa stála na samém okraji vísky, která i tak měla hrubým odhadem do deseti domů, takže by se dalo říci, že nejbližším sousedem byl vzdálenější dům vedle kostelíku, který byl obklopen stromy v rozpuku, a tak stejně nebyl vidět. Jediná naše společnost široko daleko byli dva býci na pastvě a hejno hus kejhajících někde za plotem u potoka.

Slunce svítilo. Hodně svítilo. Svítilo až moc. A my se dali do sbírání rybízu na marmeládu, což bylo hlavním cílem naší expedice. Nebudu říkat nic, ale myslím si, že sbírat třešně, či jablka by bylo daleko snazší a rychlejší. Avšak když sbíráte dostatečně dlouho, přistihnete se, že vás to vlastně i baví. 

Přítel dostal hlad, a tak nám šel do světnice udělat svačinu. Za chvíli se ale vrátil, že nám cestou v autě zplesnivěl chléb. V naší malé vesničce nebylo žádného obchodu, a tak jsme se vypravili do nejbližší civilizace, abychom si koupili nový chléb a případně něco k pití, neb jsme si nebyli úplně jisti, dáli se pístní voda i pít. Na tom není nic zvláštního. S nákupem jsme se tedy vrátili zpět a v cíli jsme zjistili, že jsme sice vzali chleba, ale zapomněli jsme na vodu, místo které jsme si vzali různé jiné věci. A tak jsme si řekli, že to nějak zvládneme i s tím, co tu máme.

Dali jsme se tedy opět do sklizně. Slunce pálilo, my sbírali a horko bylo opravdu řádné. Za celé dopoledne a část odpoledne tudy neprošel ani živáček, a tak mi přítel navrhnul, ať si to tričko sundám a jsem jen v podprsence, že tam stejně nikdo krom nás není. Tak jsem si tričko sundala. No a jak to často bývá – jako na potvoru nám kolem zahrady projela celá plechová kavalerie vracející se z polí, na které bylo vidět, že vidí. Pokud si myslíte, že to bylo vše, jen pár kombajnů a traktor, tak nebylo. Chvíli na to projela ještě tři auta, ve kterých domorodci pečlivě pozorovali, kdo tam co dělá a odkud, že jsme to přijeli s tou pražskou espézetkou. Štěstí, že jsem měla alespoň hezké prádlo.

A nic se zase neděje. Klídek, pohodička, legrácky. Přítel šel nasekat dříví na večerní oheň a stále vše v poklidu. A najednou, z ničeho nic, se azurové nebe přikrylo šedými duchnami a spustil se šíleně silný liják doprovázen vichrem z hor, jaký zažil snad jen Jára Cimrman. Rychle jsme tedy odnesli věci do chalupy a čekali, jestli brzy přestane.

Nepřestávalo. Usnesli jsme se, že pojedeme autem alespoň pro pití a třeba se mezitím počasí umoudří. Paní prodavačka byla dosti překvapená, že nás tam opět vidí, což jasně ukazoval její pohled, a tak jsme doufali, že tentokrát máme opravdu vše a nebude nutné se vracet i potřetí. Přijeli jsme ke stavení, počasí nám zase přálo, a tak jsme si udělali večeři pěkně na ohníčku. Chvíli se zdálo, že je idila znovu dokonalá, ale to jen do chvíle, než přišlo na ukládání se k spánku.

Vykoupat se příjemně nešlo, neb zde bylo možné napustit si vanu jen vodou, která je stejně osvěžující, jako ta, která vám teče z pumpy. Nicméně mohli jsme být rádi, že zde neříkají neckám také vana, jako to je ve filmu “Jak dostat tatínka do polepšovny”. V kamenné chatě bylo večer také dost chladno, tedy aspoň mně, a tak si se mnou přítel štědře vyměnil spacák. Já problém neměla – pánská spací pytel mi byl velký, a tak pokud jsem se šoupla až do špičky, tak ani narovnaná jsem nevyčuhovala ven ke kapuci a měla jsem v něm opravdu pohodlí. Přítel to měl horší – měří okolo dvou metrů a dámský spací pytel mu byl zkrátka krátký a jeho uvelebování se v něm mi připadalo neskutečně komické a jsem přesvědčena o tom, že ač se směji často a ráda, tak takhle jsem se dlouho nenachechtala. 

I přes veškeré vrzání podlahy a dupání po zahradě, které patřilo udatnému ježkovi a né zabijákovi se sekerou v ruce, což mě s každým zvukem napadalo, jsme noc ve zdraví přežili a ráno posnídali na lavici na zápraží při východu slunce.

A i když se může zdát, že to bylo takové malé “Kdo přežije – edice Morava”, moc jsme si to užili a rádi si to, pokud to půjde, zopakujeme.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊