Dej pozor cizinče, cítí tvůj strach…

Stojím před samo-otevírajícími se dveřmi. Jakmile vkročím není cesty zpět. Hluboce se nadechnu. Pravá noha vykročila. Jdu zpříma a rázně, nesmí vycítit strach. Dveře za mnou se pomalu uzavírají. Je to tady. Vnikla jsem do teritoria nepřítele, který si nenechá nic líbit. Přišla jsem pozdě. Hodiny odbily desátou a protivník je teď v přesile. Opatrně se rozhlédnu kolem, abych zmapovala terén. Oddělení pečiva je přímo přede mnou. Přidávám do kroku. Bylo by snad moc troufalé teď popoběhnout? Ne, nesmím. Každý rychlejší pohyb by upoutal jejich pozornost. Hlavou se mi honí vzpomínky na nákup lyžařské bundy v nejmenovaném obchodě, jenž stojí vždy u kruhového objezdu – tehdy starý muž před mými zraky napadl berlí chlapa jako horu, který by, pokud by chtěl, mohl pomalu se šourajícího násilníka prohodit oknem. Proč? Kvůli jedné bundě. Nemohu riskovat, že se i na mě sesypou a já již neuvidím světlo světa. Rakvičky v akci. Nesmím se nechat zviklat. Míjím donuty. Mám svou misi. Jdu dál. Jsem namístě. Rychle se sehnu pro poslední dvě veky. Na svých zádech cítím pohledy, jenž mě probodávají. Narovnávám se. Ženy s poprsím proklatě nízko u pasu začínají sesílat jedovaté řeči k mé osobě. Čarodějky mění své hlasy na libozvučné prosby, kdy by je jen jedna veka, co bych zavrhla, vysvobodila z života plného každodenní šedi. Málem se nechám očarovat, avšak co to vidím. Ženština má ve vozíku dalších pět vek. Rázem jsem jako Indiana Jones v chrámu zkázy – všem na obtíž, stávám se lovnou zvěří. Svižněji vykračuji k regálům, které by mi mohly na chvíli poskytnout útočiště. Procházím mezi sladkostmi, mám za sebou nápoje. Zastavuji se až mezi drogerii, kdy není nikdy velká návštěvnost. Dýchám. Nádech, výdech. Zas a znova. Vím, že jsou všude kolem mě. Oni ví, že jsem ještě neopustila prodejnu. Slyším, jak guma francouzské hole dopadá na chladnou dlaždici podlahy. Muž s vyběleným umělým chrupem, který až oslepuje, se blíží k matce s dítětem. Nenápadně krouží okolo jejich košíku, který stojí tak metr od majitelky. Sahá do jeho útrob a přendává jejich zboží k sobě. Neuvěřitelná drzost. Matka jej osočuje a nastává náprava. Muž však vypadá, jak kdyby jím vzteky lomcovalo nějaké silné kouzlo, které by jej mělo proměnit ve vlkodlaka, či jiné kruté monstrum. Není radno se tu zdržovat. Blížící se Nový rok má očividně mocné síly, jež mění důchodce v nadpřirozená stvoření nelidského temperamentu. Seberu odvahu. Plná adrenalinu vyrážím k zelenině, kde se opovažuji vzít jedno balení cherry rajčátek. Nic nedbám a jdu k poslední své zastávce. Ani se nezastavuji a za pochodu beru mozzarellu. Sakra! Musím se vrátit. Zapomněla jsem na klobásky. Ocitám se zpátky u chladících boxů. Opět cítím ty štiplavé pohledy. Nejostřejší patří muži, jenž se stěží pohybuje zapřený o svůj nákupní vozík. Čekám, kdy na mě jen zakřičí „Jak se opovažuješ vrátit?!“ Cítím se až trapně, že si chci také nakoupit, avšak já beru jen to, co zužitkuji a ne, že vezmu pro jistotu od všeho minimálně pět, šest kusů. Mám vše. Čas odejít z proklatého místa, kam by se neměla opovážit vstoupit žádná lidská duše v dopoledních hodinách, natož pak v ranních. Již slyším ten zvuk, který jako by mě k sobě vábil. Píp, píp, píp. Kasy. Dokázala jsem to. Mám pocit vítězství, jak kdybych skolila zákeřnou Strigu. Jsem konečně volná.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊