Fialová kvítka plaší tramvaje

Co vám budu povídat, vysoká škola je „pakárna“ a kdo to nezažil, neuvěří. Nutné však říct, že být součástí toho univerzitního žití má své kouzlo. Jste plní stresu, padají vám vlasy, nespíte, kofein je váš nejlepší přítel, ale cítit, že jste součástí toho napínavého kolotoče je přeci jen krásné. S hrdostí odpovídáte, kde studujete a cítíte absolutně nedůvodný pocit jakési pýchy. Navíc víte, že lidí, jako jste vy, je mnohem více. Najednou jste mezi „pravými“ spolužáky. Pardon, kolegy.

Další stres se studiem jsem cítila včera a dokonce v takové míře, že se mi osypaly ruce. Ne na dlouho, jen na osudovou hodinu, kdy dřímete v ruce pero a zrak upíráte na zadání testu, které snad nikdy nebylo těžší. S úderem patnácté hodiny se mělo rozhodovat o tom, zda si mě na fakultě nechají, či mě uvrhnou v zapomnění. Tak jako již tisíckrát mnohé.

Na fakultu jsem pro sichr, abych se neznemožnila hned ze začátku, dorazila asi o dvacet minut dříve. Sedím před místností, jež R217 se nazývá. Nikde nikdo. Jen já a můj stres. Jediné světlo, co osvětlovalo chodbu, bylo to, co dopadalo skrze okna otočená na západ, a tak bylo jen dušičkové šero. Šero a ticho. Ticho, které narušovalo jen bušení mého srdce. Nikdo jiný na zkoušku nedorazil. Všichni to vzdali. Bez boje. Prostě nikdo jiný nepřišel. Prý to za ty nervy a zdravotní nešvary nestojí.

Tlukot srdce byl náhle zastíněn. Klap, klap, klap. Přibližovaly se kroky paní docentky. A je to tu. Buď hop, a nebo trop. Můj studijní osud záleží na kusu papíru, který obsahuje zadání otázek. V učebně bylo ticho snad ještě hlubší, než v hale. A je to tu. Vytáhla jsem pero značky Parker, které jsem dostala od rodičů k Vánocům – třeba ho už jindy nebudu mít možnost použít, tak ať si taky užije chvilku své slávy na univerzitní půdě. Na test jsem měla hodinu čistého času. Hodinky ukázaly, že píši teprve půl hodiny. Půl hodiny a já už mám hotovo. Tady musí být něco špatně. Myšlenky mi začaly utíkat z otevřeného okna ven. Sledovala jsem fialová kvítka na protějším balkónu. Byla klidná a lákala ke snivým představám krásných zážitků. Jakoby tam, do rušné Prahy, ani nepatřila. A přeci tam byla. Klidně si hlavičky jakýchsi obřích zvonků hleděly na projíždějící tramvaje, které čas od času zazvoní, aby ukázaly, že právě jim patří vozovka. Čas běžel pomalu, chvílemi mi až přišlo, že se zastavil a pozoruje vosu, která zavítala k nám do učebny, zvědavě se mnou. Vrchlický, Hálek, Neruda, Rais, Winter – komu na těch jménech dnes záleží? A záleželo kdy? Byly jejich životy opravdu tak naplněné, jak jsem si ještě dopoledne opakovala? Němcová, Nováková, Preissová – cítily v životě opravdu radost a štěstí ze svého bytí? Nebo jen byly? Několikrát jsem list papíru, kam jsem psala, otočila. Mám vše. Na vše jsem odpověděla a stále mám ještě čtvrt hodiny. A4 jsem popsala z obou stran svým literárním výkladem k české literatuře celého 19. století. A co? K čemu mi bude, že znám Tylovy kritiky, že vím o Erbenově práci v prašném archivu, pokud mě vyhodí. A hele, vosa vylétla ven. Je venku, u fialových kvítků, a já odevzdávám svou práci. Hop, a nebo trop.

Stála jsem opět na prázdné chladné chodbě. Nechtěla jsem, ale slzy si našly cestu. Žádný hysterický pláč, jen pár tichých slz. Tichých, jako chodba fakulty, kde už nikdy nemusím stát. Třeba je to naposledy. Třeba už nikdy nemrknu na bustu Ámose strážícího schodiště. Třeba už nikdy nepůjdu po kamenných schodech Univerzity Karlovy.

Byla jsem tam sama a přesto výsledky nepřicházely. Prvně jsem se měla podívat, chvilku po té, co mě přítel vyzvedl u Perlové ulice. Nic. Abych se cítila lépe, vzal mě na večeři do naší oblíbené romantické italské hospůdky, která snad nemá v Praze ani konkurenci. Ani tam žádné zprávy. Brala jsem to jako boží znamení, že si nemáme kazit večer. A pak, když šel přítel platit, ani nevím jak, sedíc na zahrádce a koukajíc na světýlka na stromech, sáhla jsem po telefonu a otevřela prohlížeč. Aniž bych si to nějak více uvědomovala. Máte jeden nepřečtený e-mail. Celá nervózní jsem klikla na označený řádek. Uspěla jsem. Pokračuji ve studiu.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊