Polévka z vlačtovčích hnízd aneb jiná dimenze
Někdy si s námi hraje podvědomí, jindy nikdo
Je to sice delší čas, co jsem chodila na akupunkturu, ale i tak jsem se rozhodla, že vám tu pár slovíček o tom, jaké to bylo, utrousím.
Zpočátku musím říci, že jsem se toho, jak do mě zabodává někdo jednu jehličku po druhé bála, a i když jsem tam ležela už po několikáté, strach neustoupil, jen se o něco zmenšil. Byla jsem tedy na každé této “seanci” mile překvapena, že to není nic nepříjemného, a tak, pokud na touto medicínou uvažujete, není důvod se zahájením procesu otálet.
Ležíte, v sobě několik jehliček, všude kolem ticho, klid. Jste to jen vy. Vy a vaše myšlenky. S každou minutou jakoby se vám prohlubovalo vnímání. Nic konkrétního a zároveň každé jednotlivé cosi. Uvědomujete si věci, na které byste se neopovážili jen pomyslet. Najednou máte pocit, že je vše naprosto lehké a vy tak těžcí, že nebudete moct ani vstát, až pro vás přijdou. Najednou je vše naprosto jiné. To, co vás po nocích trápilo je tatam, nemá to najednou hlubší význam. Prostě je to najednou ta největší hloupost – během pár minut, ba možná vteřin, jste problém vyřešili. A nejzajímavější je, že až vás proberou, ač nespíte, nepamatujete si nic, jen řešení. Nevíte, jak jste na to přišli, víte jen, jak to řešit. Připadáte si sví tak moc jako snad nikdy a zároveň jako někdo naprosto jiný, lepší.
Ležíte, v sobě několik jehliček, všude kolem ticho, klid. V hlavě se odehrává několik článků, které by jistě sklidili úspěch, a však vy nemůžete vstát. Jen ležíte a cítíte se jakoby mimo tělo. Diktovat to? Ach ano, to mě také napadlo, ale ani ústa se pořádně nekontrolují. Vší silou odpovídáte, když vás přijdou zkontrolovat, že je vše v pořádku. A je to tak, je vám zvláštně dobře.
Ležíte, v sobě několik jehliček, všude kolem ticho, klid. Po nějaké době nevíte, jak čas budete vnímat zrovna dnes. Tik, tak, tik, tak… Někdy každá vteřina na hodinách zní jako úder do gongu, jindy je vteřinová ručička tichá jako motýl letící nad paloukem. Někdy si lehnete a máte pocit, že je to nekonečné, než vás někdo probere ze spánku, který není. Někdy pro vás přijdou, aniž by za sebou snad zavřeli vůbec dveře.
Ležíte, v sobě několik jehliček, všude kolem ticho, klid. Své myšlenky nemáte sílu ovlivňovat. Ležíte a ony za vámi přicházejí samy, aniž by je kdokoliv zval. A pak najednou se mi to stalo… Tlumená tibetská meditační hudba, na kterou se musíte zaměřit, abyste ji slyšeli se začala trhat. Nebylo to cédéčkem, špatným signálem. Hudba hrála z flashky a i tak to začalo zlobit. Venku se zatáhlo a začalo hrozně pršet. V místnosti bylo najednou chladněji. Cítila jsem, jak mi někdo pohladil ruku a najednou mi bylo hrozně teskno, ale zároveň jsem měla pocit naprostého bezpečí. Cítila jsem, že tam, v té naprosté samotě, nejsem sama. Věděla jsem, že tam jsou se mnou prarodiče. I teď, po té době, co to píši cítím to divné, příjemné cosi. Nevím, jestli si se mnou hrálo jen mé podvědomí, jestli se na mě opravdu přišel někdo z těch, co už tu nejsou, podívat, ale byl to ohromující zážitek, který asi jen tak nezapomenu a upřímně, ani zapomenout nechci. Jak se rozpršelo, tak zase rychle přestalo a za oknem se rozzářilo slunce. Oteplilo se. Melodie opět bezchybně plula pokojem a já ležela, v sobě několik jehliček, všude kolem ticho, klid…
A od té doby exém skoro není. Ráno vstávám tak, jako ostatní, bez komplikací. Voda ve sprše mě nebolí. Můj pot mě nepožírá zaživa. Dneska mám prostě dobrej den. Dneska a snad navěky.
Na zdraví!
Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊