Instantní koviďák rychle a jednoduše 

Jak jste si sami vybrali, budu vám nyní vyprávět, jak mě dostala 3. očkovací dávka. Takže si pak nestěžujte na to, že si stěžuji 😁.

Všechno to začalo asi 3 roky zpátky, kdy se u mě objevil ekzém. Nutno podotknout, že jsem sice ekzematik, ale nikdy to nebylo tak hrozné, abych si myslela, že umřu na následky bolesti kůže. Až tedy prvně před těmi třemi lety, kdy jsem byla pod velkým stresem, ať už z osobních záležitostí, tak i ze studií a co si budeme, pražská voda také není pro pokožku nejlepší. To se však díky nasazené hormonální léčbě nějak zvládlo a já se vrátila jen k občasným flíčkům, které lze lehce zanedbat.

A však co čert nechtěl, přišel kovid a s ním nejen prázdné regály, důchodci měnící se ve frontách v zápasníky MMA, ale i očkování. Řada lidí byla pro, řada zase proti. Někteří se báli čipů, jiní impotence a já se šla prostě očkovat. Možná už budova očkovací stanice mě měla svým zjevem varovat, že mě nečeká nic dobrého, a že nechat si něco píchnout od smažky na Václaváku by mohlo být bezpečnější. Jaké to však bylo překvapení, když jsem odjížděla s přítelem po první dávce domů, kde jsem se ještě snažila být vtipná a sestřičce, co mě píchala jsem na otázku, zdali je to první odpověděla „Ano, tak buďte prosím něžná,“ jsem se po půl hodině dostala do stavu, který jsem považovala za svou poslední hodinku. Zimnice, horečky, naprostá dezorijentace (nelžu vám, nevěděla jsem, kudy tudy na záchod v bytě, kde jsem již více jak druhým rokem). Po třech dnech však náhle vše ustalo, jako když kouzelným proutkem mávne.

A hurá na očkovací dávku číslo dvě. Opět budova jako z apokalyptického filmu, venku poptávající lidé čekající na pich, kteří by v tom mohli ihned hrát živé mrtvé, neboť já tam s přítelem byla na sednou hodinu ranní a tito nedočkavci tam již notnou chvíli postávali, což se na nich podepsalo. No jo, aby tam náhodou nebyl někdo dřív. Po druhém očkovaní se přidalo zhoršení stavu kůže, nic však tak hrozného, ačkoliv to hrozné bylo. Nicméně stále to nebylo nic o proti tomu, co vám teď svěřím…

Pro lepší nastínění situace si představujete, že je noc, sedíme u táboráku a já si svítím zespoda baterkou.

Nebo raději ne. Jednak je to i tak děsivé, a pak zespoda podsvícená nejsem tak krásná.

Byl pátek 25. března. Děti i pracující se již těšili na následující víkend, jenž jim nadělí jistě nemnoho radovánek. Zahrádkáři konečně osejí, chlapci se budou honit za míčem, holčičky rozčeší kadeře svým panenkám a dokonce i ta protivná sousedka okřeje a nasype zrní ptáčkům. Ano, tak krásně vyhlížel následují víkend začínající s posledním školním zvoněním. Ve vzduchu bylo jaro a květiny začaly otevírat hlavičky svých květů, zkrátka idyla brzkého pátečního rána. Tuto ideu mi však zkazila opět hororová budova jedné z pražských nemocnic, která byla po zimě snad ještě v horším stavu než dříve. A však jaké bylo překvapení, když již nebyla značená jako očkovací místo, nýbrž jako azylové bydlení pro ukrajinské uprchlíky. No, než žít v tomhle, asi bych zvážila návrat zpátky (vtípek na odlehčení, tak se hned nečilte). Úkol zněl tady jasně, najít novou očkovací budovu. Ať jsme hledali, jak jsme hledali stavba nikde. Nakonec jsem se musela ptát zřízence, který nás navedl přes dětské oddělení JIP. No cesta k injekční stříkačce, takhle ještě po ránu, opravdu výborná. Nakonec jsme však onu místnost našli. A tam to začalo. První co bylo, bylo sdělení mě samotné, že mi je špatně. Načež jsem říkala, že mi je dobře, že jsem jen rozespalá, ale vypadalo to, že si sestřička myslí své. Když neuspěla s tím mě přesvědčit o mém zdraví, začala do mě šít, že se bojím, což usoudila z toho, že mě přítel objímal. Upřímně, kdo by se nebál v hororových kulisách, ale ani strach jsem neměla. Po tom, co jsem byla očkovaná doktorem, který nejspíše spolknul veškerou moudrost světa, nastalo ještě čekání na nevolnost, která se stejně neukáže dříve, než za zdmi nemocničního areálu. A také tomu tak bylo. Ještě před tím, mě však ujišťovala jiná sestra v tom, jak jsem bledá, a že mi je tedy opravdu zle. Asi se budu muset malovat, abych nevypadala jako v posledním tažení, nebo by možná jen stačilo se pořádně vyspat. Tak, či tak, poslední kapkou bylo, když se odmítly přede mnou otevřít dveře na čidlo. To jsem si už začínala dělat starosti, jestli vůbec ještě žiji, nebo jsem pouze už duch a očkovací sestry měly pravdu a já sebou prostě někde sekla.

Doma jsem čekala, jesli mi bude opět ouvej, a jestli bych neměla tedy chystat, co komu odkáži. Pak mi však došlo, že stejně nic nemám, a tak bylo o starost méně. Krom únavy a šíleného hladu, který mě nutil se každé dvě hodiny najíst, se však nic nedělo a já se začala radovat, že tentokrát to bude dobré. Jenže tentokrát, to bylo, jak se později ukázalo, na umření.

Druhý den jsem se vzbudila a nemohla jsem se ani pohnout, jak mě vše bolelo. Bolely mě i svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že mám. Cloumala se mnou horečka, u které jsem se místy i já sama přistihla, že blábolím z cesty. Byla jsem zmatená na tolik, že jsem přítele v noci budila s tím, že by měl jít zkontrolovat to kuře do trouby, a že já zatím počkám, abychom se pak nehledali. Horečky později vystřídal ledový pot a zimnice, kdy jelo topení, v místnosti bylo pětadvacet, já bylo navlečená do teplých věci, ale i tak pod peřinou drkotala zuby. Jakmile jsem si lehla na bok, rozbušelo se mi srdce jako by chtělo vzlétnout z těla a zadýchávala jsem se jen i u převlékání pyžama. To však nebylo vše. Jako chuťovka, taková třešínka na dortu, se ozval opět ekzém, který jsem již nějakou dobu opět neznala. Přišel a přišel opravdu ve velkém. Kůže mi popraskala celá do krve, nemohla jsem se hnout, vše bolelo a nesnesitelně svědilo. Krémy, které mi pomáhají pálily na kůži. Oblečení se nedalo snést mít na sobě. A teď to „nejlepší“ – neodeznělo to za ty tři dny, jako u předchozích dávek, neodeznělo to ani po týdnu, ba ani po čtrnácti dnech. Ještě teď, sice bez zimnic a horeček se cítím nic moc. Svaly bolí, kůže svědí a pne, občas mám stále problém snést na sobě oblečení, rychle se vyčerpám a špatně spím. A nejhorší na tom je, že mi je to očkovaní vlastně k ničemu. Nikam se nechystám, nikdo to nekontroluje. A tak si myslete, co chcete, ale já prostě na další dávku, pokud bude, už nejdu.

Neříkám, že se nemáte nechat očkovat. Neříkám, že se máte nechat očkovat. Hlavu má každý sám a sám by se měl rozhodnout, zda očkování podstoupí a bude mít lepší připojení k wifi, nebo nikam nepůjde. Pouze říkám, jak jsem dostala pořádnou ťafku od třetí dávky vakcíny.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊