Mnohdy je právě to málo něčím víc

Kdo by neznal šíleně nemocnou královnu z pohádky „O princezně, která ráčkovala,“ které slézá slezina a žloutne žluč – to jsem byla já. Kdo by neznal prince, který stonal tak, jako nikdo – to jsem taky zažila. Kdo by neznal peprné historky z „Dekameronu“ – to jsem taky… Moment, to sem nepatří, sprosťáci jedni 😁

Mnoho z vás se mě, ať už soukromě, či na fakultě ptalo, co mi bylo, jak se mi daří a jestli se cítím už lépe. Bylo milé zjistit, že tolik lidí postřehlo mé zmizení ze světa normálně fungujících a mělo o mě starost. Děkuji. Abych tedy všem odpověděla, byla jsem doma a válela se v posteli. A teď bych pod to mohla klasicky napsat své „Na zdraví!“ Ale víte co? Já vás počastuji svým napínavým vyprávěním o chorobách, jež mě sužovaly a jak to dopadne, to se dozvíte na konci příběhu…

Vše začalo koncem září, kdy se vysokoškoláci přestávají bavit tím, jak ostatní studenti nižších škol chodí utrápeně každé ráno do škol, neboť vidíme blížící se říjen v kalendáři, který nás nemilosrdně vyšle na fakulty a nejspíše také brzy ráno. Nechci si stěžovat, ale stávat okolo šesté by se mělo zakázat. Mnohem sympatičtější mi byly dny, kdy jsem chodila až na druhou hodinu odpolední. Ale to jen tak mezi námi. Zpět k počátku mého utrpení. Na paži, pravé, se mi udělalo něco jako vřídek, sice divný, ale vřídek. Nikdo nic nehrotí. Druhý den už jich tam bylo víc. Pohoda, stejně si mám za pár dní „sednout do jahod,“ takže nic neobvyklého. Bum! Celá paže byla druhý den plná záhadného moribundusu, který nemizel, ba byl čím dál tím více nechutný, až jsem se pomalu štítila sama sebe a byla nešťastná z toho, co na sobě mám. I teď se mi dělá zle, když na to pomyslím. Tou dobou jsem byla u rodiny v Karlsbadu, kde mě prohlédla obvodní lékařka, která nevěděla ani přibližně oč se jedná. Alergologie na tom byla podobně. A tak jsem skončila na infekčním, kde začalo to pravé mučeníčko a já bych se byla přiznala i k tomu, co jsem neudělala. Doktorka musela odebrat vzorek, a tak se v bolácích začala jehlou hnípat. Ležela jsem na lůžku, plakala a rukou mačkala stehno sestře, která mě musela držet. Výsledek? Nejspíše nějaké horší neštovice, které se mi dostaly do ekzému, který jsem v té době měla právě na té ruce a nic platné, že jsem plané neštovice měla jako malá. Dostala jsem mast a antivirotika a asi za dva týdny to bylo pryč.

Po návratu do Prahy jsem však měla další bolístku. Na uchu se mi udělala v horní polovině stále více natékající boule, která nijak nebolela, ale připadala mi krajně neestetická a to, jako krásný člověk, nemůžu na sobě trpět, když to nejde ani pořádně skrýt. Vypravila jsem se tedy na ambulanci ORL, kde mě po teprve pětihodinovém čekání přijali a pan doktor, který byl opravdu velmi milý, vzal obří jehlu s tím, že se to musí „vycucnout,“ jinak by mohlo hrozit ohluchnutí, pokud by se boule ještě více zvětšila. Bolest to byla ukrutná, a tak jsem byla ráda, když bylo po všem. Za dva dny jsem se dostavila na kontrolu a víte co? Znovu. Zase se tam dostala tekutina a zase se musela vzít jehla, která bolela více, než ta první. Za další dva dny jsem se měla opět ukázat. Hrůzou, jaké bolest mě asi čeká jsem ani nespala. Nevím, jestli naštěstí, ale byl tam jiný lékař, který mi dal mast a léky s tím, že pokud to nezabere, bude se to muset řešit operativně rozříznutím ucha zezadu. V ten moment jsem měla za to, že se tam už neukáži, ať medikace působí jak chce. Naštěstí vše zabralo a já se tam opravdu nemusela ukázat.

Myslíte, že je to vše? Tak čtěte dál…

Jak jsem psala v předchozím článku, měla jsem praxe, ze kterých jsem si odnesla oteklé nohy. Abnormálně oteklé nohy. Kotníky mi splývaly s lýtky a, nejde to říci jinak, „kurvovala“ jsem při každém pohybu. Bolestí jsem nemohla vstát z postele, cesta na záchod byla utrpením a dojít ještě do vzdálenější kuchyně bylo takřka nemyslitelné. Navíc nikdo nevěděl ani zbla, co by mi mohlo být. V nemocnici jsem dala tolik krve na testech, že se až divím, že mi nějaká vůbec zbyla. Nic platné, nic se nenašlo. Na jednu stranu je člověk rád, na stranu druhou se ho chytá zoufalství, že mu není pomoci. Začala jsem tedy chodit na lymfodrenáže. Lýtkům to pomohlo, ale kotníky byly stále stejně nateklé. Voda mi tekla skrze kůži, jak už neměla kam se ukládat, tekly ze mě různé nečistoty a já nemohla pomalu ani chodit. Říkala jsem si, co jsem komu udělala, že se mi děje tohle. A nejen tohle, ale i předchozí. To jsem tak zlý člověk? Nikomu úmyslně neubližuji, nekradu, nejsem vrah, tak zač jsem trestaná?! Tolik lidí dělá tolik špatného a já, která nejsem sice svatá, ale nejsem ani zavržihodná takhle trpím. Nakonec mi však pomohlo něco naprosto obyčejného. Malá „ožehavá“ rostlinka, která roste skoro na každém rohu – kopřiva. Pila jsem kopřivový čaj a ten mě doslova postavil opět na nohy, u kterých cítím, že jsou ještě zesláblé, ale zaplaŤpánbůh už funkční. Ani nevíte, jak si teď toho člověk váží, že může znovu chodit po svých. Ano, píši to možná až moc přehnaně, jsou na tom lidé hůř, mnohem hůř, ale když jste zdraví (musím zaklepat) a najednou se stane něco takového, je to pro vás rána.

Tímto se časově dostáváme asi týden před Vánoce. A opět k záhadnému vřídku, jen tentokrát na pravé tváři. Ano, opět moribundus. Opar, který se dělá na rtu se mi vytvořil na půlce obličeje. Ne jeden, ale asi tisíce malých. To byla sobota. V pondělí jsem šla k lékaři. V úterý jsem byla již u rodičů ve Varech na Vánoce. A teď vám tedy něco povím. Povím vám o tom, jak se stal zázrak! Jsem katolička, což řadu lidí, kteří mě znají vždy jistým způsobem zaskočilo. Ne, opravdu vám víru nevnucuji, nechci si pohovořit o Bohu, piji alkohol, kleji a s ruměncem na líčku přiznávám i předmanželské techtle mechtle. To jen na úvod. Pojďme tedy ale teď k tomu aleluja, které jsem nakousla. Ve středu jsem šla s rodiči na mši do kostela, neboť jsem před tím chtěla dostat pomazání pro zdraví, což je malý obřad v kapli, kdy jste knězem pomazáni na čele a dlaních spejšl mastí – nevyznám se v tom, a tak to píši tak, aby to všem bylo jasné a já nepsala hlouposti. Před tím jsem však musela ke zpovědi. Byla to má první zpověď a musím říci, že se po ní člověk cítí hned lépe a tak jako lehčí. Sice jsem se lehce obávala, jak to chodí, ale velebníček člověka navede, a tak se není čeho obávat. Další takové nepříjemné je jak začít a jak to podat, aby se pan farář neděsil, nebo alespoň ne moc. Nakonec jsem to měla „jen“ za jeden otčenáš, takže se domnívám, že to není tak zlé se mnou. Následoval tedy obřad, kdy jsme se za mé zdraví společně ještě s mými rodiči a, domnívám se, že to byli ještě milistranti, ale jistá si nejsem (jak říkám ortodoxní nejsem a ve všem se nevyznám), pomodlili a já byla pomazána na čele a dlaních. Toť „vše.“ Po mši jsem si pak šla jako jediná z rodiny, nechci se chlubit, pro svaté přijímání (šla jsem jen já, protože jako jediná jsem byla kdy z nás u zpovědi a bez toho to nejde). To byla tedy středa. Léčba měla být na týden až dva podle paní doktorky, avšak již v pátek, na Štědrý den, byly opary skoro nepatrné a ti, co o nich nevěděli, si jich ani nevšimli. Takže ano, zázraky se dějí a já tedy děkuji pánubohu, že mi pomohl.

Tak to bylo o mých strastech, které trvaly dlouhé čtyři měsíce a doufám, že jsem si tímto vše na hooodně dlouhou dobu vybrala.

Tímto bych teď ráda poděkovala svému příteli za to, jak se o mě krásně celou dobu staral, byl mi oporou a vůbec za to, že je. Miluji tě a moc si tě vážím.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊