Johny, necháme to na jindy

Už je to sice nějaký ten pátek, ale i já jsem navštívila Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Hodně lidí se mě pak, po sdílení momentek na internetových sítích, ptalo „Jak se ti líbí Vary? Taky bych se tam chtěl/a podívat“ a na to můžu jen říct, že Vary nejsou špatný město. Žila jsem tam nějakých 20 let a pohoda 😁.

Asi si myslíte, jak člověk, který je v tomto kulturně lázeňském městě domorodcem chodí na fesťák každý rok, ale opak je pravdou. Po pár letech vás drinky ve společnosti hvězd, pokec s Bartoškou, či Ebenem (byť na vás mluví skrze televizní obrazovku, ale to je nepodstatné) a všudypřítomní paparazzi, kteří bez pochyb číhají zrovna na mě, prostě jistým způsobem omrzí. Neříkám, že je to špatné, ale není to ani úplně takový odvaz, jaký si nejspíše představujete.

Jednou jsem se rozhodla, že si festival užiji jako správný návštěvník. Bylo to, když jsem chodila ještě na gympl a upřímně řečeno… eh! Tato účast obsahovala i návštěvu festivalového extra super kulturního filmu, který je naprosto nenahraditelným uměleckým dílem. Nebo jsem si to alespoň myslela. A tak se nabízí dvě varianty – A) jsem naprosto omezený jedinec, který nepochopil význam filmového pokladu, nebo B) byl to špatný film, který opravdu nestál za mnoho. Takže když jsme se teď všichni shodli, že odpověď B je správná, řeknu vám, jak to bylo.

Nadešel den, kdy jsem se vypravila na lov vstupenek, což obnáší vyrazit načančaná v pohodlné obuvi do nekonečné fronty v brzkých ranních hodinách, kdy i přesto budete přešlapovat někde na konci fronty a posunete se jednou za půl hodinky o tak dvacet čísel, nemluvě o tom, že během čekání máte několikrát chuť se na celý festival vykašlat a pustit si něco doma se zárukou spolehlivě libého programu. Nicméně jsem čekání přečkala a po skoro čtyřech hodinách na „čekačce“ jsem se dostala do cílové rovinky, kde jsem myslela, že mě snad omyjou. Když jsem totiž stála už před nákupem lístků, ukázalo se, že jsou fronty rozdělené do dvou pruhů, kdy v jednom lze platit pouze kartou a ve druhém pouze hotově. Už nevím, jak jsem chtěla platit, ale vím, že jsem mohla jen jednou variantou – tedy, že jsem u sebe měla pouze hotovost, nebo jen kartu. Každopádně na začátku to nikde značeno nebylo. Avšak hvězdy mi přály, a tak byla má platba, ať už byla jakákoliv, přijata. Vtip však i tak byl v tom, že film, na který jsem čekala byl vyprodán a zbyly poslední dva lístky na dvouhodinové utrpení, na kterém jsem s kamarádkou vydržela do konce jen já a jeden spící pán vzadu v sále – jak říkám, opravdu zážitek tento film.

Nicméně vraťme se k letošnímu 55. ročníku, který jsem se vypravila se svou kamarádkou, se kterou jsem vás seznámila v jednom z předchozích článků „Dvě deci vína aneb ve víně je pravda.“

Dobrodružství začalo už pouhým srazem na Forenci, kam jsem dorazila raději dříve, aby kamarádka nečekala sama a nepropadala zoufalství, zdali čeká na správném nástupišti. Čekám, čekám a stále nic. Koukám na hodinky, už tu měla být, ale nic. Tož to mi to nedalo a s představou, jak ji budu muset hledat někde na Václaváku, či ji vyprošťovat z nějaké pasti, kde uvízla, jinak jsem si to nemohla totiž vysvětlit, jsem se jí ozvala. Na Florenci sice byla, ale stála úplně někde mimo. Budiž jí však k dobru, že nám koupila cestou, pozor sama od sebe, snídani. Po šťastném shledání netrvalo dlouho a sedíc v autobuse, vypravily jsme se do festivalem žijícího Karlsbadu.

A jak už jsem výše zmínila – hvězdy, paparazzi, drinky, na mě čekající Depp (jsem zadaná, takže měl smůlu)… Prostě klasika. A po slabé půlhodince v centru už člověk pociťoval jisté ovínění, ale co! Však je festival a navíc, mezi námi, kamarádka má na mě hrozně špatný vliv. Nebo já na ní? No, už si nepamatuji, ale to není až tak podstatné. Podstatné je, že jsme byly opět „Dancing Queen,“ což jsme poněkolikáté dokázaly, když jsme si užívaly koncert ABBA revivalu, který můžete znát na Instagramu jako ABBAcz. Prostě my a ABBA, co dodat. Kamarádka však na tyto radovánky měla pouze dva dny, a tak se jí nepovedlo sbalit a provdat se za fešného barmana u Prossecco stánku sídlícího před Puppem, natož porodit jeho děti.

A proto jsem se setkala i s bráškou a jeho snoubenkou a jejím bratrem, což bylo také velice fajnové a den s nimi jsem si také náležitě užila. Navíc jsem s Jiříkem ochutnala i vietnamskou bagetu Banh mi, u jejíž pouhé objednávky bylo plno švandy, která nás po jejím snězení rozhodně neopouštěla a držela se nás až do doby, kdy nastal čas se rozloučit.

Musím uznat, že od doby, co žiji v Praze má, nejen, festival takové nějaké větší kouzlo a člověk si návštěvu užívá takovým tím turistickým způsobem.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊