Jednou já a jednou ty

V posledních letech není již nic divného, že se anime u nás těší čím dál tím větší oblibě. Dříve tento „žánr“ sledovala malá utlačovaná skupinka lidí, která se často potýkala s kritikou a pohrdáním. Stejně tak na tom byli i příznivci ostatních věcí ze země vycházejícího slunce. Avšak jak jsem již předestřela, fanouškům této kultury nastávají lepší časy.

Já osobně jsem anime fandou nikdy nebyla. Nevadí mi se podívat na film „Zámek v oblacích,“ či jiný propracovaný kousek, ráda bych navštívila jednou finskou vesnici, která je vytvořena po vzoru mých oblíbených Mumínků, jimž vdechla život švédsky píšící finská spisovatelka Tove Janssonová, či mi nikterak nevadí zpracovaní Včelky Máji. Avšak na druhou stranu úplně nemusím ilustrace a následné animace v nových anime, kde jediné, co je propracované jsou oči a zbytek postav je jakoby dodělán horkou jehlou, efekty, když někdo udělá něco „speciálního“ a co mě naprosto dokáže leckdy vytočit jsou upištěné hlasy většinou hlavních hrdinek, které nejen, že jsou otravné, co se libosti zvuku týká, ale jsou často i naprosto šílené svou naivitou. Tím tu nechci propagovat ženská hnutí za rovnoprávnost, či něco takového – já sama bych chtěla, pokud bych jednou neučila, být ženou v domácnosti ve stylu stepfordských paniček, ale co je moc, to je prostě moc… Nicméně jsou i seriály, které mě bavily, avšak nezvládnu je sledovat denně pro jejich hrozně dlouhé natahování příběhu, a tak si musím dávat po nějaké době časovou prodlevu, než se pustí další díl.

Teď si asi říkáte „Proč se tedy na to díváš, když s tím máš problém?!“ No, takhle – jak jste již nejspíše zaznamenali, žiji v partnerském vztahu. A vztahy jsou o kompromisech (nečekané!), a tak když je přítel schopný se mnou sledovat mé seriály, jako je například celý „Sex ve městě,“ poněkolikáté „Vyprávěj,“ mě neomrzení „Přátelé,“ tak já se přeci kouknu s ním i na to, co má rád on a mezi to patří i anime, vždyť by to jinak nebylo vůči němu nikterak fér. Musím však uznat, že to, co společně sledujeme, se mi až na to natahování děje, kdy by šlo z osmi sérií udělat klidně i tři, líbí. Má to hlubší myšlenku, dejme tomu poučný charakter, a ačkoliv jsou postavy ochuzeny o propracovanější těla, ve srovnání s očima, vždy je hezky udělaná krajina, či pozadí celkově.

Pokud se nad tím zamyslím, vlastně anime není nic hrozného. Spíše jde o to, že toto zpracování příběhů pochází naprosto z odlišné kultury, která se tu, ačkoliv se to třeba mnohým nepozdává, musí teprve uchytit a zbavit předsudků, jimiž je zavaleno. Proto je také více oblíbené u mladších ročníků, které se narodily do náruče více otevřeného světa. Zůstává tak tedy na nás, jestli i my otevřeme pomyslné dveře a nakoukneme přes hranice.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊