Někdy si nemůžeme být jistí tím, kdo se nám jak představí.  

Od začátku svého studia ne vysoké škole jsme se všichni nejvíce těšili, až budeme mít praxe. Semestry běžely a čas, kdy budeme povoláni do terénu se blížil. Jaká škoda, že cestu zatarasil zlý virus, jehož jméno se nesmí pomalu vyslovit, aby nenastala nemilá situace, kdy se potrefená husa ozve a začne si stěžovat takovým tím šíleným způsobem na veškerá opatření, případně svolá svůj klan a vyjdou si společně bez jakýchkoliv roušek protestovat do ulic. O tom ale možná až jindy.

Doba praxí nadešla a já nastoupila vybavená učebnicí mluvnice a fixem na tabuli do první linie. Ano, chci být učitelka a nestydím se za to. A co hůř, chci učit vedle výtvarné výchovy i předmět tak temný a obávaný, že jej ani nejtemnější temnota nepohltí – český jazyk.

Škola měla vše, co má škola mít. Tedy bezbariérový přístup, bezpečnostní systémy, uklízečku, která je více než ředitel, hygienické stanice u vchodů a další prostě nezbytné věci. První dva dny jsem chodila spíše na náslechy. Celou výuku jsem trávila tím, že jsem popíjela čaj, projížděla připravené testy a byla víceméně v ústraní před jakoukoliv interakcí se žactvem. Pak to ale přišlo! Paní učitelka, která si mě vzala pod svá ochranná křídla, musela kvůli operaci kolene do nemocnice na vyšetření, a protože nebyl nikdo jiný, kdo by vedl výuku, povolali si mě. Nebudu vám lhát, je to úžasný pocit, vědět, že jste na vrcholku pyramidy. No dobře, ne tak úplně na vrcholku (stále je tu vedení školy včele s paní na úklid), ale o hodně výš než ti, co sedí v lavicích. Uvařila jsem si ve „svém“ kabinetě kávu, přečetla si osnovu, abych věděla, kde výklad skončil a těšila se na svou první hodinu. Konečně zvonění, které je zde ve formě moderních písniček, jež má člověka „vyhecovat“ – výběr připomíná playlist ve fitness centru a otázkou je, zda má rozproudit učitele, nebo žáky.

Vešla jsem do třídy a spatřila ta zlatíčka, která mi byla s důvěrou rodičů a pedagogických starších svěřena. Pokud jste viděli film „Obecná škola,“ kde na začátku trápí hodnou paní učitelku, tak si umíte představit, jak to vypadalo. Později jsem se dozvěděla, že se této třídě vyhýbají vyučující jako čert kříži a dojít si sem pro atlasy si troufnou jen ti nejstatečnější. Pan učitel, který tu byl třídním a tudíž tu vedl i nejvíce vyučujících hodin, to jednoho dne už nezvládl – prohodil židli oknem, za strašlivého klení vyběhl ze školy a nikdy jej už více nikdo nespatřil. Legendy praví, že nyní žije spokojeným životem, kdy se živí coby tišitel rozohněných býků, což považuje za o dosti bezpečnější. A tento kolektiv teď čekal na mě… Stálá jsem před tabulí, pozorovala ten všudypřítomný chaos a čekala, kdy i po mně někdo vrhne inkoustovým kalamářem, což se naštěstí nestalo. Může to znít jako naprostá hloupost, ale já vám říkám, že ta děcka vycítí strach, stejně jako tiskárna, když rychle potřebujete seminární práci, abyste ji mohli odevzdat v termínu. Ti, co mě dobře znají ví, že pokud přeteče má míra trpělivosti, umím si hbitě sjednat pořádek. V tomto případě nebyl čas čekat, jasně jsem si stanovila svá pravidla hned na samotném počátku své vlády. Nečekala jsem, že mě hned poslechnou a také jsem se nemýlila. Třída plná pubescentů dál hrála své hry a pokoušela mou trpělivost. Ale jak se ukázalo, přepočítali se. Ten, kdo nakonec třímal opratě jsem byla já a třída dříve plná zplozenců z pekla se proměnila v sympatickou mládež, se kterou se dalo bezproblémů vyjít. Nakonec nám bylo dokonce i líto, že se spolu musíme rozloučit.

V každé třídě je někdo, kdo je vůdcem smečky. Tady to byl roztomilý blonďák hýřící vtipem a jistým osobním kouzlem, do kterého by nikdo neřekl, že všechny zlobišárny vymýšlí on. Co řekl, nebo udělal, v tom jej následovali i ostatní. Proto mě jednou překvapil, když si chtěl promluvit zcela vážně a beze srandy. Jeho tatínek je neustále někde za prací, maminka jej odbývá penězi a jediný, kdo se mu kdy pořádně věnoval byl dědeček s babičkou. Jako malého jej brali na procházky, do zoo, na zmrzlinu a on teď, když se zub času začal podepisovat ještě urputněji, cítí povinnost jim to oplatit a starat se o ně. Až do teď byl zvyklý, že každý den přinese nákup, pomůže uklidit, nebo zastane práce na zahradě. Jenže až do teď nemusel řešit státní nařízení. Na jednu stranu tam chce jezdit a i nadále pomáhat, protože ví, že jsou na všechno sami a nemají už sílu se starat. Na stranu druhou se bojí, že by je mohl nakazit, zvláště pak, když oba mají o hodně zhoršenou imunitu. Rmoutí se tedy, že buď to nebudou zvládat, ale budou zdraví, nebo jim bude pomáhat, ale s vysokým rizikem nákazy. Vůbec jsem ho v tu chvíli nepoznávala, byl to úplně jiný člověk, než za jakého jsem jej považovala zprvu. 

Praxe mi skončily a já musím říct, že mě to vážně mrzí. Často slýchám, jaký jsem blázen, že chci učit, otázky, zda vím, jak nízký plat budu mít, či jen pozoruji nechápavé výrazy. Mně je to ovšem jedno. Učitel není totiž práce, ale povolání a možná je i víc, je to snad i takové menší poslání.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊