Čas utíká jako voda a už to bude rok…

Věřte tomu nebo ne, ale dnes je to rok, co se vyhlásil nouzový stav. Asi nikdo z nás si neuměl představit, co se pořádně děje. Informace byly zkreslené, zpravodajství zmatené a regály vykoupené.

Pamatuji si, jak jsem seděla v tehdejší své práci (respektive brigádě) a nechápala, co se právě odehrává. Většina lidí v mém okolí měla za to, že to do půl roka odezní, že se šíří zbytečná panika a nijak to neřešili. No, a pak najednou bum! Zákazy vycházení, přísné hlídání roušek, speciální otvírací doba v obchodech pro důchodce, vyprodané regály. Připadala jsem si jako v nějakém apokalyptickém filmu. Přiznávám, že i já jsem si udělala zásoby, ne protože bych potřebovala být zalezlá v bunkru z toaletního papíru, ale protože se vše skupovalo ve velkém a nenakoupit si, znamenalo hodně dlouho nemít. Dokonce se mi podařilo, když jsem byla s bráškou nakoupit, být svědkem rvačky o poslední balení těstovin, kdy se jinak nemohoucí paní začala ohánět holí takovým způsobem, že mistr Yoda byl oproti ní úplným žabařem. Tyto nepokoje v uličkách obchodních domů již sice utichly, ale situace stále vře.

Já osobně jsem společenský člověk, kterému výraz samota připadá jako sprosté slovo. Čas od času je príma vypnout, užívat si své myšlenky, koukat na filmy, nebo zkrátka jen chytat lelky. To však člověka velmi rychle omrzí. Týden, dva, měsíc – budiž. Ale rok?! To už je prostě opravdu silná káva a vědět to, co víme teď, asi bychom si se spolužáky nepřáli to, co jsme si přáli…

Když to všechno začalo, doufali jsme, že i nás pošlou ze školy domů jako ostatní, ale naše fakulta ne a ne. Až jednou to přišlo a my jsme se radovali, jak je to parádní spát déle, snídat u přednášky v pyžamu a celý den se poflakovat. Navíc buďme upřímní – distanční výuka byla u nás v plenkách, a tak jako by vůbec nebyla… Snaha studentů připojovat se k přednášce ustupovala před vidinou volného dne, učitelé a profesoři bojovali s připojením, materiály vysvětlující látku bloudily kdesi v online světě a všichni ztráceli elán a chuť snažit se jakkoliv v tomto ohledu zlepšovat. Nebudu vám lhát, když jsem odhalila tato tajemství internetové výuky, tedy její zbytečnost, několikrát jsem si pustila přednášku o něčem …ehm… „velmi zajímavém“ a dala se do vaření. Nutno ještě podotknout, že ač jsem se kdykoliv snažila poslouchat, většina výkladu se sekala, nebo vypadávala úplně, a tak jediné, co z toho mohlo vzejít kloudného nebyly zápisky, ale hotové jídlo.

Jak šel čas, opatření se stupňovala a já byla čím dál tím víc zavřená doma. Čím dál tím víc frustrovaná. Přítel už pracuje, a tak není divu, že jsem často přes den sama. Kamarádky také nebyly k dispozici – buď byly na brigádě, věnovaly se svým protějškům, nebo marodily a pokud náhodou čas měly, neměla jsem jej ironicky já. Ostatně, je tomu tak i teď…

Je pravdou, že distanční výuka se mnohem zlepšila. Učitelé se nyní kamarádí s technikou, látka plní schránky emailů a studentům nezbývá, než sedět před zapnutou kamerou a psát si poznámky. Za což jsem upřímně ráda, neboť samostudium, kdy nemáte ani tušení z čeho se učit, je naprosto zkličující. Alespoň má člověk důvod se přišmrncnout. Avšak opatření ještě více přitvrdila a každý můj den je jako přes kopírák – vstát, upravit se, udělat si snídani, sedět před obrazovkou notebooku s probíhajícím výkladem, uklidit, připravit večeři a čekat, až se vrátí přítel z práce, abychom se mohli věnovat jeden druhému. Musím říct, že bych uklízet každý den nemusela, děti nejsou, zvířátko také nemáme, ale alespoň nějak využiji čas a nemusím čekat, až mě samota s nudou spolknou. To je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla psát svůj blog, abych dělala něco, cokoliv, jen se nenudila. A třeba sdílení mých pocitů a názoru někomu pomůže a mé historky ho pobaví. Ano, mohla bych dělat to, co mě vždy bavilo – péct, číst si, malovat, ale jsem toho přejásaná. Před pár dny jsme na jedné přednášce o syndromu vyhoření probírali, jak snášíme všechna ta opatření. Připomínalo mi to sezení anonymních alkoholiků „Ahoj, jsem Klára a mám problém s pitím.“ Chybělo však to pití, které bych mohla srkat namísto čaje. Mezi řečmi většiny o nalezení sebe sama a pohodovém odpočinku jsem se svým výkřikem do tmy vyčnívala „Ahoj, jsem Klára a pomalu to nezvládám!“ Následoval můj výčet všech věcí, které mě ubíjí, jak přemýšlím nad pomocí psychologa a zamyšlení se nad otázkou, co mě drží nad vodou – společné večery s přítelem, povinnosti, které mě nenechají ležet v posteli s hlavou plnou splínu, občasné volání si s rodiči a bráškou. Po svém projevu jsem pak chytla záchvat histerického pláče, který mi přišel nekonečný, na was… Ale hrozně se mi tím ulevilo a jsem teď opět plná klidu a pohody. Stačilo prostě „vypustit ventil.“ Myslím, že hodně udělal i rozhovor s přítelem o tom, že v podstatě o nic nejde, jak je důležité, že máme jeden druhého a všichni naši blízcí jsou zdraví a v pořádku (musím zaťukat). A víte co? Má pravdu!

Chci tím prostě říct, že v tom nejste sami, pokud máte někdy v hlavě žalu, že vám teče i z uší, chmury vás obletují jako mušky a smutek vám sedí za krkem. Ono to přejde. Možná se situace nezlepší dnes, ani zítra, avšak jednou to přijít musí a my budeme opět „volní.“ Chce to prostě, jak bylo řečeno v Kmotrovi, „zalehnout na matrace“ a věřit v lepší zítřky. Nejsme v tom sami.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊