Někdy je pouhý úsměv víc, než roční jízdné…

Jak víte z předchozího článku, z mého Instagramu, nebo jsem vám o tom říkala osobně, dělám si řidičské oprávnění. Znamená to mnoho výhod, svobodu a volnost, ale také, jak jsem zjistila při své melancholické chvilce, i jednu velkou ztrátu…

Téměř denně využívám MHD jako snad většina lidí – jedu do práce, z práce, do školy, ze školy, za kamarádkou na kávu, z kávy. Ve sluchátkách mi hraje hudba dokreslující situaci, či náladu, a tak mohu vypnout, vyřešit maily, předstírat, že jsem hlavní postavou ve filmu, nebo, poslední dobou mé oblíbené, přemýšlet nad tím, nad čím ti druzí asi přemýšlí, kam jedou, proč jsou asi tak veselí, či smutní. Častokrát se pak na některé usměji a těší mě, když mi úsměv vrátí. Někteří se však neusmějí nikdy. Mohu to zkoušet denně a nic. Ani sebemenší náznak vřelosti.

Pravidelně, a to je zajímavé, jezdím s jednou paní – je jedno, v jaký čas jedu, vždy přijde na zastávku stejně jako já a to i v případě, že jdu opravdu pozdě, případně brzy. Je tam. Pokaždé se na sebe podíváme, pokaždé se otočí směrem do silnice. Nevím, kam jezdí, co tam dělá, jak dlouho tam je, nebo na co myslí, ale podle podle mě je již nějaký čas sama, opuštěná, a tak se schovává za přísnou tvář, která odsuzuje snad všechny a vše.

Není však jediná, s kým sdílím veřejný dopravní prostředek. Často jezdím s maminkou se dvěma kluky, kteří jsou neustále hladoví a ačkoliv se pošťuchují, je vidět, že se mají rádi. Tato žena se občas začte do knihy a je vidno, jak sem tam procitne a řekne synům, ať se ztiší. Zde mi to nedá moc práce si domyslet, nad čím asi přemýšlí – připadá mi, že je hrdinkou svých románů a jakmile se dostane zpět do reality je…není zklamaná, je jen poněkud skleslá starostmi, jež její knižní postava řešit nemusí.

Další postavičkou v mém světe PID je pan Honza, který prodává Nový Prostor – je to muž, který přišel téměř o zrak, ale nenechal se tím zlomit, a když nemůže chodit do “normální” práce, pracuje takto. Je to tramp tělem i duší, a tak čas od času má absenci, když jede na čtrnáct dní za dobrodružstvím. On je však výjimkou – u něj nepřemýšlím, na co on myslí. U něj to vím. Pan Jan chce, aby všichni byli zdraví a šťastní. Když pak přestupuji, a není čas na další vtípek, či historku, přeje mi pěkný den a ještě, než jsem úplně pryč, zavolá s úsměvem “A hodně zdraví. Tak a máte to, a teď si utíkejte do práce!”. Pan Honza prostě dělá metro lepším místem.

Není to ale jen o pozorování druhých, po nějaké době je tak nějak berete, když s vámi jezdí pravidelně, jako své známé, ač vlastně zcela neznámé. A o to více, vás pak zamrzí, když se stane neštěstí a na vaší stanici někdo přijde o život. Pár dní zpět skončil pod vagonem metra nějaký muž. Nevím, kdo to byl, kam jel, proč tam tam jel, nebo nad čím přemýšlel. Ale napadlo mě, jestli jsem ho také “znala”, jestli jsem se na něj někdy usmála a on mi to vrátil, nebo sklopil oči a měl mě za podivína usmívajícího se na pasažéry. Jak jsem tak nad tím uvažovala, musela jsem se zastavit. Bylo mi jedno, že stojím možná i trochu nešikovně a pletu se v cestě, ale musela jsem se ohlédnout a tiše, jen v duchu, se za něj krátce pomodlit. Třeba nebyl ani věřící, ale na tom nezáleží. Bylo mi zkrátka líto, že před “chvílí” tam umřel člověk a všichni se ženou dál, jakoby se vůbec nic nestalo. Pro ně, ale vlastně i pro mě, se opravdu nic nestalo, ale cítila jsem, že to musím udělat, než poběžím zase dál.

Řidičák nese mnoho výhod, svobodu a volnost, ale také, jak jsem zjistila při své melancholické chvilce, i jednu velkou ztrátu… Ztrátu známých neznámých.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊