Hlavně, že jsme “ramalamalama kadinkididinkidum”!

Máme tu podzim a to znamená jediné… Blíží se den oslav mého zrození!

Zní to dobře, že? Ale co, kdybych to napsala takto: Blíží se den, kdy jsem zase o něco blíže smrti. To už tak optimistické není. Nicméně, bude mi 27 a ne pětašedesát, takže zůstaneme raději u té první verze a budeme se ještě veselit – ačkoliv, jak mi řeklo jedno opičí zombie (zasvěcení vědí), už jsem skoro jednou nohou v hrobě 😀😀😀

No nic. O tom můj dnešní veřejný vejšplecht na těch internetech není. To si nechám možná na ten narozeninový den až mě políbí duševní stav zádumčivosti či dokonce  trudnomyslnosti na čelo a já budu vykazovat známky bipolární poruchy, kdy stav smutku ze stáří dvacetisedmi jar střídá radost z toho, jak mi všichni vinšují jen to nejlepší a já se budu tvářit, že o ten dárek, co drží vlastně vůbec nestojím, neboť jsem skromné děvče. Spoiler: skromné děvče vlastně nejsem!

Každopádně, jak jsem řekla, konec tlachání a k jádru pudla. Já a autoškola!

Většina z vás si dělala autoschule s úderem osmnáctých narozenin. Já k tomu, že potřebuji řídit motorový vůz, dospěla, zpátky na začátek, kvůli, nebo možná díky, svému “stáří”. Jednak mít možnost dopravovat se jinak než městskou hromadnou dopravou skýtá také fakt bydlet téměř kdekoliv, což v mém věku usazování se je celkem důležité, a to více, když zjistíte, že centrum Práglu není zrovna nejlevnější lokalitou pro nákup nemovitostí, ale také může přijít, samozřejmě po řádných oddavkách, potomstvo (pro mou úžasnou paní šéfovou – mateřskou vážně neplánuji…a rodiče, omlouvám se, ale na vnouče z mé strany si ještě chvíli počkáte, ale zase toho světa, co ještě uvidíte, než budu potřebovat hlídání 😀). A tak jsem do toho šla. Volba jestli automat nebo šaltrpáka byla také jasná – klasický manuál, protože pokud by přišla zombie apokalypsa, tak s manuálem odjedete vždy, ale pokud máte řidičské oprávnění na automat, tak už vidím, jak nemůžete nastartovat a živí mrtví si na vás pochutnávají. Nemyslím, že to někdy nastane, ale ano, takhle jsem vážně uvažovala. To víte, můj sexy studovaný a promovaný mozek by šel na dračku 😂.

NÁSLEDUJÍCÍ ČÁST BERTE S ODSTUPEM – JE TO NADSÁZKA S POKUSEM O HUMOR
a částečně fakt…

Nastala první hodina – teoretická. Já a další jsme čekali na instruktora, který nás odvede do třídy, kde jsme se následně rozdělili do 3 skupin. Bylo nás více než lavic, a tak naše dělení do “gangů” bylo i očividné…

Lavice zabrali tzv. slepičky – mladé holky, kterým je čerstvě osmnáct, neustále se něčemu chychotají, aniž by byl důvod, a zrovna moc chytrosti nepobraly, ale očividně to nevadí vůbec ničemu, neboť mají vysoké mínění o své kráse a vezmou si doktora, nebo přinejmenším právníka. Nic proti nim, ani v nejmenším, ale občas se divím, že se svým rozumem se naučily vůbec mluvit a nekvokají.

Stolek patří tzv. paní chytré – starší paní, která má specifický styl oblékání, ale tváří se velmi rozumně. Člověk by si myslel, že bude v pohodě, ale není. Všechny předbíhá, skáče do řeči a skoro veškeré její otázky se týkají alkoholu za volantem.

No a teď třetí skupina, kam patřím i já – skupina “ubožáků” 😀

Pro tuto samostatnou jednotku, která musela sedět na skládacích rozvrzaných židlích, zbyl temný roh na konci učebny a skládá se z velmi oslňujících členů – hodný tichý chlapec, který je prototypem šprta, ale když jej poznáte, je s ním vážně legrace; nařachaný kulturista, co sotva mluví a řekli byste, že místo mozku má svaly, ale opět, když jej poznáte, je celkem rozumný a navíc má slušné vychování, podrží vám dveře, složí židli; psycho holka, která je od hlavy k patě potetovaná, má černé dlouhé vlasy spadající do obličeje a pohled, že nás všechny pobodá, ale, opět ALE, je milá, usmívá se a neublížila by ani mouše. A zbývám já – dokonalost sama, takže nemá smysl rozebírat. Ne, dělám si legraci. Na mě se všichni dívají jako na dospělou starou ženu, která má nejlepší léta za sebou (nedivím se, v jejich věku jsem také měla lidi kolem třiceti pomalu za důchodce) a navíc se už nebojí cokoliv říct, nebo se zeptat. Ačkoliv se to nezdá, jsem vlastně mezi nimi největší “pěst na oko” a vůbec do tohoto klubu náctiletých a nesmrtelných, kteří se vidí jak oslňují za volantem a jezdí své “Need for speedy” v reálu, nezapadám. Ne kvůli vzhledu, pokud nepočítáte i věkový rozdíl, ale hlavně kvůli uvědomělosti.

Paní chytrou nezmiňuji, ta je samostatná jednotka a mezi nás mladé nepatří 😂.

Pro lepší představu… Probíráme, že záchrana života má vždy přednost – slepičky se chychotají, nedávají pozor a chatují si pod lavicí, paní chytrá se ptá, jestli tedy může řídit do nemocnice, i když zrovna do sebe obrátila lahev tvrdé lihoviny a my, podivíni vzadu, jediní dáváme pozor a snažíme se nehýbat, aby židle nekvílely a rozsvěcujeme světlo dle potřeby. 

Musím však říct, že i kdyby mě slepičky vzaly na svá bidýlka zalitá sluncem, raději zůstanu ve tmě – není totiž všechno zlato, co se třpytí a ačkoliv jsme možná parta divná, tak jsme hlavně ale parta správná, jsme prostě “ramalamalama kadinkididinkidum” a o tom to je.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊