Nebudu zastírat, že se tu v poslední době nic nedělo. Ba naopak – přiznávám se!
Poslední měsíce, cirka od února do teď, jsem to měla ve svém studentském životě krušné. Po splnění státních závěrečných zkoušek, z českého jazyka a literatury na Univerzitě Karlově, se totiž zasloužený klid nekonal. Místo toho jsem ještě více pracovala na své bakalářce, kterou budu po víkendu obhajovat. A i když vás k ničemu nikdy nenabádám, tak teď vás prosím – přejte mi štěstí 🍀…

A když už tu píši o bakalářské práci, rozhodla jsem se, že vám počastuji příhodou, jež dokazuje mou zabranost do studijní povinnosti, abych ve výsledku zdárně nabyla vysokoškolského titulu a měla alespoň na chvíli sobeckou radost jen a pouze ze sebe.

Vše začalo v době, kdy práce nebyla ještě u konce a každý volný okamžik jsem se věnovala jejímu psaní. Ráno jsem vstala, provedla své každodenní rituály a psala, dokud nebylo na čase vypravit se k lékaři na preventivní prohlídku. Říkáte si asi, co se může stát, když jdete k doktorovi. Většinou nic, ale už jste někdy psali něco tak důležitého, navíc, když o vaši myšlenku projevuje zájem “Umprum” a plně vás při výzkumu podporuje? Tak vidíte. Jela jsem si tedy v klidu, jako už tisíckrát, metrem, a protože byl čas, kdy jsou všichni v robotě, či ve školách, jela jsem sama v prázdném vagonu. Myšlenky na jiné téma, než bakalářka, neexistovaly, a tak jsem se i během cesty zadumala, co a jak dál. Mé přemýšlení, jež přineslo mnoho nápadů, mě však zcela vneslo do vlastní dimenze, kde nic jiného není, a tak se stalo, že jsem nevnímala ani hlášení, že mám opustit vůz. Prostě jsem jej neslyšela…

A zde přichází hlavní zlom článku – vagon zavřel dveře, já stále uvnitř a vůz jel dál. Dál do depa. Jestli si myslíte, že depo vypadá jako takové “parkoviště”, kde jsou mechanici a řidiči, tak se pletete. Depo je konec tunelu, je vlhké a tmavé a nikde nikdo. Zachovala jsem ale chladnou hlavu, protože nejhorší smrt je, jak říká tatínek, z vyplašení. Z vagonu ven vidět moc nebylo, všude jen ticho a mně se vybavovali různé scénáře, co by se mohlo stát. Od útoků zombie až po zabijáckou medůzu žijící v tunelu jako v Akech X, či přinejmenším schovanou bombu jako v mé oblíbené Smrtonosné pasti. Doufala jsem, že se k tomu všemu nezhasne, protože to už bych asi plašila. Zamávala jsem do kamery ve vozu a stiskla tlačítko pro znamení k řidiči. Nebudu vám lhát, bylo mi opravdu velice trapně. Tak trapně, jak mi snad ještě nebylo a červená jsem byla…no, ani vám nebudu říkat kde. Najednou se objevil řidič, nebo možná strojvedoucí, čerti vědí, kdo to metro řídí 😄 a zamával mi za oknem. Byl to lehce šok, neříkám, že ne. Poté došel do kabiny a řekl mi rozhlasem, že mě hodí zpátky. Metro se rozjelo a já vystoupila, celá rudá, na první zastávce. Živá, a jak potvrdil lékař, i zdravá.

A co z toho plyne? Nejezděte metrem za konečnou zastávku. Nikdy nevíte, jestli na vás zamává řidič, či něco skrývající se ve vlhkých tmách tunelu.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊