Člověk nemusí být matematik, aby měl drink

Příval horkých dnů nechal mnohé z nás se orosit. Avšak v době zkouškového období se orosí nejeden student vysoké školy. Abych byla upřímná, v tomto případě se pak nejedná ani tak o orosení se, jako spíše o sprchu ledového potu hrůzy. Obzvláště, když někteří zkoušející žijí představou, že zkoušení studenta je jen jiným synonymem pro vykonávání práva útrpného a jasným cílem je zlomit studenta, aby byl schopen se přiznat i k činům, jež neprovedl za příslib magického “Z” (znamená, že byl udělen zápočet). Samozřejmě toto (ne)mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, ovšem už mnohokrát jsem si vyslechla historky, kdy se ježí chlupy na těle a člověk pouze doufá, že si kolega svou zkoušku dobarvil a to tak, že opravdu hodně. Hlavně, když vás plnění tohoto předmětu teprve čeká.

Nebudu vás napínat – všechny zkoušky jsem zvládla a to dokonce v předtermínu. No dobře, jednu až na třetí pokus, ale to je nepodstatná informace a tím se není nutno nikterak zaobírat. Takže jak říkám, zvládla jsem to levou zadní a bim-bam začaly prázdniny.

A zde, než budu pokračovat, dovolím si vám svěřit svůj úspěch, alespoň v krátkosti. Před tím nepodstatným třetím pokusem, jsem byla na pohovoru v CERMATu. Ano, ano, já vím, všichni maturanti toto centrum považují za jámu lvovou, avšak já jsem se po zvládnutí praktické části dostala k osobnímu pohovoru a co více, bylo mi nabídnuto pracovní místo, které je vytvořeno přímo pro mě. Nebudu se tedy tajit tím, že ještě nyní mám z tohoto radost a zmiňuji to zde, abyste mi mohli závidět (samozřejmě to berte jako žert – to se závistí, radost mám opravdu velikou). 

Tímto chci i pozdravit paní z přijímací komise, která můj blog čte, a doporučit k tomuto článku nějaké dobré ovocné prosecco.

Ale pojďme zpět. Jsem přijata do centra zjišťování výsledků vzdělávání a mám semestr úspěšně hotový. Co tedy více? Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech.

Přítel musel pracovat. Kamarádky přítel musel pracovat. Kamarádka měla také splněný semestr a volno. A máme tu tedy jasnou rovnici, kterou zvládnu, ačkoliv nejsem matematik. 

(přítel + práce) * (kamarádky přítel + práce) = holky mají pré

Nasedly jsme tedy s kamarádkou do vozu černé barvy, stejně jako každá celebrita vystupující až na festivalovém červeném koberci, a vyrazily. Cesta utíkala bez nesnází a za chvíli jsme již parkovaly u rodičů před domem. Slunce svítilo, ptáci zpívali a já nevěřila, že to vydrží, neb je první festivalový den a v ten vždy prší. Hodily jsme si věci k rodičům na byt a šly korzovat připravujícím se městem. Na kolonádě jsme si daly drink a pozorovaly ruch a netrpělivé švitoření návštěvníků i místních domorodců. Jak se říká, neučte orla létat – spustil se obrovský slejvák, který nám nedovoloval skrze mohutné kapky ani projít. Čekaly jsme. Dlouze jsme čekaly. A náhle je filmový festival proměněn v závody člunkového běhu, kdy jsme běžely od stanoviště k stanovišti doufajíc, že nebudeme tolik mokré.

Byly jsme úplně durch, ale hřál nás pocit, že jsme udělaly maximum a živily jsme myšlenku, že pokud bychom byly neběžely od místa k místu, byly bychom promočené ještě více. Útěchou nám byla až poslední zastávka, jenž je všem místním jistě dobře známá a to kavárna Perla. Nejprve to vypadalo, že ani zde nenajdeme klidu, neboť budeme muset pokračovat ulicemi plnými vody dále, naštěstí se nám podařilo ukořistit volného místa, a tak jsme zde pomalu nad šálkem kávy a lahodným zákuskem schly.

Druhého dne, tedy v sobotu, to už byla jiná. Dvě kočky si v plné parádě vyšly do víru ulic žijících festivalem. V očích kolemjdoucích se třpytil úžas a okouzlení. Paparazzi fotili, blesky zářily, lidé jásali a to vše díky naší přítomnosti – zkrátka hvězdy přijely do Varů. Nebo to možná bylo tím, že za námi probíhal s mou oblíbenou herečkou rozhovor, ale tato možnost se mi jeví jako méně pravděpodobná. Znaveny vším tím mumrajem a koktejly, ve kterých měl před čímkoliv jiným hlavní slovo alkohol, odebraly jsme se na oběd na skvělé gnocchi do Mamma Mia, a posléze i na sladkou tečku, v podobě famózního dortíku s kávou v kavárně Parisienne. Ani nevím, co více k tomu dodat. V italské restauraci byla skvělá obsluha – paní samý vtípek, legrácka, ale i ochota, když mi vyměnila sama od sebe víno (objednané se mi netrefilo do chuti, a tak mi paní přinesla to, nad kterým jsem uvažovala od začátku, než jsem si řekla, že zkusím něco neznámého). A v kavárně nás až přecházel zrak nad sladkým uměním lákajícím z vytríny, které dělá člověka nerozhodným a on by tak nejraději okusil alespoň od všeho kousek. Neříkám nic, pokud bych měla opět navštívit a ochutnat, nebránila bych se. 

Po nabytí sil jsme opět vyrazily, a aby to někomu nebylo líto, daly jsme si postupně drink na každé zastávce – tento způsob “člunkového běhu,” zdál se nám poněkud lepším. 

Večer nás pak čekal menší špacírek s mými rodiči, bratrem a jeho přítelkyní. Pak, už zase jen mezi námi děvčaty, poslech a taneček na koncertě Michala Hrůzy a dokonce jsme byly svědky předávání ceny samotnému rytíři jedi, Ewanu McGregorovi.

Večer jsme ulehaly s nachozenými jednadvaceti kilometry a pocitem krásně užitého dne.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊