Neber si to špatně. Ale…

Častokrát si myslíme, jak slova nebolí. Jak zapomínáme, co nám kdo řekl. Jak z toho prostě vyrosteme. Ale není to pravda. Častokrát slyšíme „dobře míněnou“ kritiku, která v nás vyvolá akorát méněcennost, jež nás bude doprovázet celý život. Nevyrosteme z toho. Neutečeme pryč. Vždy to prostě odněkud vyskočí a znovu přemůže. Je jedno, jestli uběhne týden, měsíc, nebo dvacet let. Vždy to zabolí a zasadí semínko dalších pochybností. A nic na tom nemění, že už jste jinde a jiní…

I já mám tuto „Achillovu patu,“ která sem tam zabolí a já se neubráním tomu, aby se mi po tvářích neskutálela hrstka slz, ačkoliv je to už dávno, co si někdo myslel, že vyčte-li mi můj problém nahlas, že mi tím snad nějak pomůže. Stejně tak ta výtka není aktuální a vlastně jako kdyby se mě již netýkala. Netýkala a stejně mě bodá, jako bych ji slyšela v ten moment prvně. A vím, že nejsem jediná, kdo to tak má. Kdo cítí nutkání zalézt a neukazovat se. A stejně tak vím, že může přijít tisíce komplimentů a obdivných pochval, i od dotyčných dobro-srdečníků, a stejně se ten bouřkový mrak v mé, i vaší, hlavě nikdy zcela nerozplyne. Ale co můžeme, je nechat jej někde vzadu, kdy možná občas zase zahřmí, ale my už budeme připraveni stát s deštníkem a pozorovat, jak slunce vykukuje zpoza temna. Je to těžké, je to hodně těžké. Ale není to nemožné. Protože špatné vzpomínky nesmějí ovlivnit naši budoucnost. Ať zůstanou a dívají se, jak se máme nyní rádi, ale ať se nepokoušejí vrátit zpět na kapitánský můstek.

Možná není dnešní článek delší, možná není tak uvolněný, ale je tu pro vás. Protože jsou dny, kdy jsme sami, ačkoliv obklopeni davy. Máme úsměv na rtech a uvnitř pláčeme. Jsme akční, a přitom bychom raději spali. Jsou prostě dny, kdy potřebujeme vědět, že se to nestalo jenom nám…

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊