O lásce potírající Alpu na bolavá záda partnerova

Jak zpíval mistr:

„Jen v máji,

se láska ve mně rodí.

V máji

já po rukou

i chodím v máji,

já po rukou

i chodím za tebou.„

A my tu máj právě máme. Měsíc, který je spjat s láskou, tak jako světlo se stínem. A to ať už díky tradici líbání se pod rozkvetlou třešní, nebo díky „dobytkovi“ Máchovi a jeho básni s příznačným názvem „Máj.“ V tomto měsíci plesá nejedno srdce radostí z rozkvetlých luhů a hájů, z pohledu na baculaté čmeláky sosající z pohárků šeříku, či z odhalení tajemství, která se rozplývají tatam po odložení mohutných zimních svršků.

Zkrátka jaro je všude kolem nás ve vzduchu, a tak se stane, že je člověk rázem svědkem májových kouzel, kdy lidé zázračně mládnou. A to třeba v obyčejném autobusu, čemuž i já jsem byla přítomna.

Půjdeme-li do ulic, uvidíme kolem sebe první ostýchavé, snad ještě dětské, lásky, líbající se adolescenty, se kterými cloumají vášně, páry již delší dobu soužijící spolu ruku v ruce kráčejíc, ale i páry na odpočinku, které v sobě navzájem stále ještě vidí ty švarné jinochy a energická děvčata. A o takovém páru vám chci dnes vyprávět…

Jela jsem dnes na přijímací návštěvu jedné z pražských klinik, která se specializuje na fototerapii. Ačkoliv je to zajímavé, tak to tu nyní rozebírat nehodlám – povídání o tom, kde mě píchá, jak mi žloutne žluč a slezina slézá už bylo, myslím, na nějakou tu dobu, dost a navíc by to kazilo „ňuňu-efekt“ dnešního článku.

Jelikož od nás nejezdí na místo určení přímá linka, musela jsem přesednout na druhý autobus, ve kterém mi přibyli po cestě noví spolucestující. Manželský pár, kterému mohlo být dohromady tak stopadesát, a to už tedy dává pěkných pár let společného sdílení života. Nevím, kam nebo odkud jeli a za jakým účelem, ale vím, že k sobě rozhodně patřili. A to paní dala také jasně následně najevo, když pán lehce neustál zatáčku. Tito manželé se chtěli posadit, avšak každý měl o zasedacím pořádku jinou představu. Paní se začala pomalu soukat na klasickou sedačku, která je po směru. Pán však zamířil na sedačku, která je bokem (tedy rovnoběžně s okny) a během toho, v oné zatáčce, lehce spadnul na paní, jejich věku, která štěbetala se svou kamarádkou. Zkrátka si holky udělaly výlet a pán je vyrušil svým vpádem. Nebyl by to ale květen, kdy nedodal klukovského šibalství i tomuto dědovi, který nemeškal a pronesl cosi vtipného, co pobavilo jak děvčata, tak i mě. Ačkoliv si nemyslím, že by bylo na pánovi něčeho přitažlivého, svůdného, či dokonce pikantního, bylo vidět, jak se to jeho drahé polovičce značně nelíbí a vrcholem bylo, když si pán na mě dovolil mrknout a sledoval přitom, jestli si toho jeho choť všimla. Všimla. Náhle jej měkkosrdcatě okřikl hlas s příměsí jisté žárlivosti, který jasně určil, kde se bude sedět. Samozřejmě to bylo tak, aby nemohl tento svůdník zahlédnout ni odhalený kotníček, ni špičku berle jedné ze stříbrnovlasých koket. Zbytek cesty si spolu pár hovořil o tom, jak bude bouřka a musejí si tedy pospíšit, jak krásně kvetou stromy, a co že si udělají k obědu. Nemám ve zvyku poslouchat cizí rozpravy, ale tady jsem si nemohla pomoc – nešlo o žádné drama, neřešilo se nic podstatného, nebo jinak zajímavého, ale z rozhovoru šlo takové hezké teplo až bylo člověku rázem milo a jaro pohltilo i celý vnitřek vozu městské hromadné dopravy.

Kéž by všem vydržely vztahy tak vřelé, plné něhy, lásky, kdy si partneři váží navzájem jeden druhého a i po několika letech společného života si spolu rozumí a umí se tak pěkně škádlit, jako když jim bylo třeba dvacet.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊