Není všechno Stepford, co se třpytí!

Ženy se dělí, co si budeme nalhávat, do několika kategorií a každá z nich má jak své klady, tak i své zápory. A jednou z možností, kam můžeme zaškatulkovat příslušníky něžného pohlaví, jsou tak zvané „zelené vdovy.“ Jsou to manželky, jež mají snad neomezený finanční příjem, který teče z kapes pracujících manželů. Avšak není to tak ideální, jak by se mohlo zprvu zdát. Tyto paničky jsou povětšinou naprosto samy, neboť jejich drahé polovičky často jezdí na dlouhé pracovní cesty, či tráví většinu času ve svých pracovnách. A tak, ačkoliv tyto ženy manžela mají, jako by nebyl – proto označení zelené vdovy.

Většina žen v domácnosti se stará, aby bylo doma naklizeno, uvařeno a děti byly zaopatřeny a dle mého je to tak v pořádku (i kdyby to ženy v domácnosti nebyly), ale tyto vdovičky to tak nemají a z toho, co jsem poznala, nejsou „normální“ ve vícero ohledech. Věřte mi, já to zažila…

Od malička bych se jednou ráda stala, jakmile budou děti, ženou v domácnosti – byla bych upravená, v naklizeném domku, ze kterého by se linula lahodná vůně z mé kuchyně a věnovala bych se dětem, prostě klasický Stepford s rozdílem toho, že nejsem úplně jednoduchý člověk. Dokonce i v tuto chvíli peču pudinkové šátečky. A tak jsem se celkem zaradovala, když jsem obdržela pozvání na nejmenovanou kosmetickou akci právě pro tuto sortu žen. To jsem však ještě netušila, s kým budu mít tu čest. Abych nešla sama, vzala jsem s sebou kamarádku, se kterou jsem se seznámila, když jsem přišla za studii do Prahy, na své první zdejší brigádě v kavárně. Seznamte se tedy s Káťou. Po dlouhém hloubání, výpočtech a troše astrologie jsme se konečně usnesly, co na sebe. Obě jsme vypadaly jak ze žurnálu – fešné šaty, drahé silonky, slušivé líčení a účes změněný z koronového „na bezdomovce“ v kadeře jako od kadeřníka Lady D. No, zkrátka kočky, jak by se na nás vyřádila víla kmotřička. Cestou jsme přemítaly, co nás asi čeká, zda nebudeme „mimo mísu“ a jestli vůbec zapadneme. Nebudu lhát, to my byly něco extra! V místnosti plné žen, v sice drahých, avšak všedních outfitech, jsme působily jako pěst na oko – bylo to jako postavit vedle sebe obyčejný suchý krekr a chutný lákavý dort (toto přirovnání je opravdu výkvět všech mých přeživších mozkových buněk, které mohu v rámci zkouškového nabídnout).

Co se kosmetické stránky týče, vše bylo velmi příjemné a člověk u zkoušení produktů opravdu relaxoval, škoda jen, že tato ochutnávka trvala tak krátce a nebyla, ehm, úplná – byla nám udělána jen polovina „zákroku“ s tím, že pokud chceme druhou polovinu, musíme si produkt zakoupit. Abych vás uvedla do obrazu, ceny jsou tak vysoko, že ani raketa Elona Muska nebyla v tak závratných výšinách a pro členku, jež nám tento závratně drahý produkt nabízela, byl šok, že při svých studiích si musím sama vydělávat a je problém, abych si jen tak u nich nakoupila – stále platí, že mi můžete koupit přes Buy me a coffee kávičku 😉. Jen pro představu, nákup by činil stejně, jako nájemné se vším všudy v bytě 1+1, kde jsem bydlela před nastěhováním se k příteli. Ale nechce zkrášlovací procedury těchto „zoufalých manželek“ stranou a pojďme se podívat jaké byly ony jako takové.

Po příchodu jsme si s Kačkou všimly, že nám něco neštymuje, a aby ne – většina lahví sektu byla prázdných a řekněme, že některé návštěvnice byly více než veselé a neměly daleko do stavu carských důstojníků pozorujících krásy rámu na obrazu zespodu. Nakonec se pro nás našla ještě jedna sklenička bublinkového moku, ale to bylo vše. Takto ovíněné začaly své klebety na téma „jestli chce mít ten můj vařeno a uklizeno, tak ať najme hospodyni, já nejsem služka.“ To nás, normální příslušnice ženského pohlaví, které měly maminky, nutno zmínit pracující maminky, příkladem kuchařek a hospodyň dosti zarazilo, ještě k tomu, když jsme se před vstupem bavily, co která bude vařit a já Kátě vykládala o mém receptu, který vznikl, když jsem vařila a´la co dům dal. Nýbrž nebyly tam ženy jen nadávající na své chotě, či na těžké břemeno, kdy musí vyzvednout děti ze školy, jelikož je chůva nemocná, nebo nedejbůh vzít vařečku do ruky. Byla tam i jedna členka, která s sebou přivedla manžela, nebo spíše stojan, peněženku a šoféra v jedné osobě – chodila po uvítací místnosti, kde byly vitríny s produkty, ukazovala co chce a manžel je bral až měl plné ruce, následně zaplatil a odnesl tašky do auta a společně odjeli.

V této společnosti, která může být někde jinde naprosto v pořádku, jsme setrvaly hodinu, než jsme se vymluvily na další povinnosti a odešly, jelikož jsme nechtěly riskovat infikaci tímto zvláštním, někdo by řekl až třetím, druhem. Celá ta akce mi připomněla Heineho citát „A z mlaďounkých husiček staly se sádelnaté husy.“ Zbytek dne jsme strávily na kávě, kterou jsme pily sedíc na obřím květináči, neboť zahrádka kavárny bzučela jako přeplněný úl a nebylo další místo k sezení. A věřte, nebo ne, byla to nejlepší část této naší společné výpravy.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊