Rozhovor s mužem drsného vzezření, avšak se zlatým srdcem

Každý z nás nemá to štěstí, aby vyrůstal v milující rodině, která při něm bude stát a bude mu oporou. Jak jsem zmiňovala již v jednom ze svých článků, bylo by, dle mého skromného názoru, lépe, pakliže bychom se nejprve zaměřili na situaci u nás, než začneme podávat pomocnou ruku v těchto souvislostech za pomyslný plot a nešidit „naše“ děti směšnými sbírkami víček. Mnozí z nás si totiž neuvědomují, že děti v českých dětských domovech, či jiných zařízeních, nemají podmínky, které by si zasloužily. Tety a strejdové, ačkoliv se snaží, nemají dostatečný prostor k naplnění všeho, po čem děti touží, či vysloveně potřebují. Nejsou peníze na „zbytečné vyhazování,“ a tak kolikrát není vše takové, jaké by mělo být.

Momentálně u nás vyrůstá 6.345 dětí v DD, průběžně přichází a odchází okolo 1.000 dětí ročně v Klokánku a lépe na tom není ani ZDVOP (Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc), či azylové domy, co se počtu ubytovaných týká.

Jak jste již nejspíše zjistili, jednou bych, pokud pánbůh dá, měla být „paňvčelkou,“ a tak mi osudy a příběhy jednotlivých dětí nejsou cizí. V příspěvku z mých praxí jsem vám líčila chlapce, který vedl vnitřní boj s otázkou, zda se má jet postarat o prarodiče, kteří mu nahrazovali nestarající se rodiče, či raději zůstat doma, aby je případně nenakazil. Ale tento smutný příběh není jediný, se kterým jsem se setkala. Většina z nás si tyto problémy vůbec neuvědomuje, nebo si je nechce připustit k tělu. Avšak najdou se i výjimky…

A právě s jednou touto výjimkou, která si uvědomuje, že děti nepotřebují jen bydlení, ale domov, jsem udělala kratičký rozhovor, který třeba mnohým z vás pomůže otevřít oči. Povídat si budeme s Tomášem Morávkem, potetovaným holohlavým drsňákem, jenž má však dobré srdce. A který na sociální síti Instagram vystupuje pod pseudonymem „Nevýchovný ústav,“ kde šíří tak osvětu o tom, že každé dítě je unikátní a zaslouží si lásku, ať už pochází z jakékoliv rodiny.

• Asi každého z nás napadne, proč jste si vybral zrovna tuto práci, která musí být velmi psychicky náročná. Co vás k tomu tedy vedlo?

Jedno motto „Silnější vždy chrání slabšího!,“ které mě provází celým mým bojem za šťastné dětství ústavních dětí. A tak chráním. Jako zaměstnanec, externí zaměstnanec i dobrovolník jsem si za sedm let svého působení prošel mnohými ústavními zařízeními – několika Klokánky, dětskými domovy, dětskými domovy se školou, ZDVOP, NZDM i azylovými domy. Zažil jsem spoustu krásných a láskyplných momentů a stal se „strejdou“ pro spoustu různorodých dětí. A také svým nevybíravým stylem práce a komunikace s dospělými naštval spoustu lidí.

• To je opravdu krásné motto, které však skrývá velkou vnitřní sílu a dejme tomu i určitou část sebeobětování. Máte tedy pod svými křídly mnoho malých ptáčátek. Obtěžuje vás někdy věnování se tolika dětem?

Práci mám časově náročnou, ale stále mám pocit, že mi to více dává, než bere. Práce s dětmi člověka nabíjí, motivuje a baví. Pokud ji dělá bez různých očekávání jako jsou peníze, osobní klid, vděk, odpočinek a touha po vlastní hrdosti.

• Když už jsme to nakousli, kde všude působíte?

V současné době spolupracuji s několika DD a ZDVOP. S některými na bázi hlavního pracovního poměru a s některými na DPP, DPČ nebo jako dobrovolník.

• Setkáváte se mnoha dětmi. Každému daly do vínku sudičky jiný osud a jiný začátek života. Máte k některým dětem hlubší vztah, než k jiným?

Ke každému dítěti mám jiný jedinečný vztah. Je to, jako když … chováte divoké psy. Záměrně to nyní nepřirovnávám k rodičům a lásce k biologickým dětem. Máte smečku divokých psů – každý z nich je jiný, vypadá jinak, je to jiné plemeno, je jinak starý. Občas vrčí a občas Vás dokonce ošklivě pokousají. Ale přesto každého z nich milujete. Každého pro něco jiného, každého jinak, ale ve vašem srdci mají navždy své pevné, tvrdě získané, místo.

• Na vašem profilu často vídáme úsměvné situace, fotky z procházek, společného vaření, hraní si, také jsme viděli nyní na Velikonoce, jak jste vyrazili na koloběžkách za koledou. Jak pak prožíváte odchod a příchod dítěte?

Odchody jsou vždy bolestivé a i po těch sedmi letech v této sféře bolí. Když chcete dlouho vydržet, musíte si zvolit – buďto se stanete k dětem citově chladnější a nepustíte si je tak blízko k tělu, aby vás jejich budoucí a nevyhnutelný odchod tolik nebolel, nebo s každým dítětem naplno prožijete i jeho odchod se všemi emocemi, které k tomu patří. Někdy je to očekávání, radost, ale většinou strach, prázdnota, bolest a někdy i zlost a pocit bezmoci – např. když se týrané dítě vrací zpátky do rodiny, protože „každý rodič dítě miluje.“ Příchody jsou jiné. U příchodu dítěte je nejdůležitějším cílem (a mnohdy se to stává jediným cílem) vytvořit pro dítě pocit jistoty a vědomí, že tady je naprosto v bezpečí. A že ať se dělo cokoli špatného, tady se mu nic nestane. A ať udělá jakoukoli „chybu“ (nejčastěji nezvládnutí vlastních emocí), tady mu nic nehrozí. Je přijímáno a milováno.

• Scházíte se s těmi, které jste měl pod svými perutěmi?

Ano, ale pouze za určitých podmínek:

1. dítě/mladistvý musí aktivně projevovat zájem (nikdy dítě nekontaktujeme my první)
2. nescházíme se, pokud bylo dítě v nedávné době přesunuto (nezasahujeme do adaptační fáze)
3. u nezletilých dětí osobní kontakt probíhá pouze se souhlasem zákonných zástupců (nebo současného ústavního zařízení) → a to je někdy opravdu náročný boj. S jedním zařízením (resp. ředitelkou zařízení) jsme to museli konzultovat i s právníky, neboť bezdůvodně omezovala práva dítěte na kontakt s osobami blízkými.

• Teď tu mám pro vás otázku, se kterou zabrousíme i na vámi připravovanou knihu. Jaký je váš nejsilnější příběh z tohoto prostředí?

Každý životní příběh každého dítěte je autentický a pro dané dítě nejsilnější. Nemohu tedy nějaký vybrat a tím degradovat osudy ostatních dětí. Nicméně právě o příbězích dětí z ústavní výchovy a práce s ústavními dětmi vydáváme knihu ,,NEBUĎ PÍČA – ANEB JAK (NE)PRACOVAT S DĚTMI“. Chápu, že si možná někteří čtenáři kladou otázku, proč jsem do názvu zvolil takto hrubé a vulgární slovo. Nebo jak vůbec mohu tímto dysfemismem někoho pojmenovat? Je možné považovat stařenku, která namísto pletení doma dobrovolně pracuje s týranými dětmi a peče jim domácí bublaninu, za špatnou osobu? Ano, pokud ta samá stařenka fyzicky napadá předškolní dítě, krade jeho hračky a dává je svým biologickým vnoučatům. Je možné považovat za špatnou osobu mladou tetu, která po večerech čte dětem pohádky? Ano, pokud tatáž teta pro svůj klid na oblíbený seriál zakazuje dětem chodit v noci na toaletu a děti raději od 15 hodin nepijí. A pokud nějaká osoba vědomě užívá mrtvého rodiče jako argument v hádce s dítětem, aby jej donutila k poslušnosti, a pokud někdo odmítne jít dítěti ošetřit ránu, protože dávají v televizi ,,Riskuj“, nejedná se již o chování špatné, ale o chování se jako p*ča…

• Na začátku jsem uvedla, že třeba tímto naším klábosením někomu otevřeme oči. Pokud se tak opravdu stalo, jak můžeme pomoci?

Buďte tolerantní ke všem dětem, nesuďte, nehněvejte se na hlasitě smějící se (případně brečící) dítě v autobuse – netušíte, čím si dané dítě prošlo a prochází. Nebuďte ale ani lhostejní vůči ostatním – projevujte zájem, ptejte se, starejte se, nabízejte pomoc. Z praktického hlediska: mnohdy na našem instagramovém účtu sdílíme různé výzvy k činnosti (napište dopis, namalujte obrázek, odpovězte na otázku, atd,…) – zapojte se, sdílejte, šiřte nás dál. Ať je o našich dětech slyšet. Ať jsou vidět. Ať všichni vědí, že i na nich záleží. A ať jsou pracovníci v tomto oboru ostražití, protože vy/my se díváme a naše děti hlídáme.

• Ještě, než vám poděkuji za ochotu se se mnou a mými čtenáři podělit o vaše dojmy, myšlenky a názory. Jaké máte plány do budoucna?

Pokračovat dál v naší činnosti → vydat knihu „NEBUĎ PÍČA – ANEB JAK (NE)PRACOVAT S DĚTMI“ → založit vlastní zařízení pro děti. Zařízení, ve kterém by se s dětmi od začátku pracovalo i podle našich metod, se zaměřením na zdravý psychický a citový vývoj dítěte. Ještě bych rád doplnil – často zde používám množné číslo (my), ale představil jsem se jako jednotlivec. Není to tím, že bych trpěl schizofrenií, ale je to tím, že „tváří“ Nevýchovného ústavu jsem sice já, ale za ta léta již nepůsobím sám. Spolupracuji s několika lidmi, kteří mi/nám v případě potřeby ochotně pomáhají. Jedna teta ze zařízení (křehká dívčí tvář – občas je potřeba pro kontakt s dětmi, které nejsou na holohlavého potetovaného muže ještě připravené), dále pedagožka (konzultace), výborná korektorka (zejména spolupráce na knize), sociální pracovnice, nakladatel, sponzoři (díky nim máme např. respirátory pro děti a různé „pamlsky“). A pak také veřejnost, díky které jde o „nechtěných dětech“ slyšet. To veřejnost je naše jediná „reklama“, to jen díky jejich zájmu a sdílení je o nás vědět a příběhy dětí se dostávají k většímu okruhu lidí.

Dnešní článek byl z jiného soudku, než jste u mě zvyklí. Ale jedná se o správnou věc, a tak proč nenarušit stereotyp a místo mého polemizování nad různými problémy, či vyprávění o mých zážitcích, si nepřečíst o opravdových problémech.

Tímto bych ráda poděkovala Tomáši, a to nejen za poskytnutí rozhovoru a skvělý přístup, ale i za to, co ve svém životě dělá. Také bych chtěla popřát, nejen, jeho svěřencům, ať se jim v životě daří, a pokud v dětství neměli biologickou láskyplnou rodinu, ať se jim povede nalézt v budoucnu a teď, ať si užívají lásku, bezpečí a zábavu, kterou dostávají od tet a strýčků.

Na zdraví!

 

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊