I čokoládová zmrzlina umí být dobrá.

Určitě se vám již stalo, že jste někdy změnili svůj názor, ať už se jednalo o člověka, myšlenku, či jste přehodnotili chuť čokoládové zmrzliny. A jak jistě již tušíte, budu vám psát o změně svého mínění, které je v mém případě už navždy, a dokonce je i vidět.

Vždy se mi líbila taková ta vkusná tetování, a to v jakékoliv velikosti. Myslím si, že na tom není nic špatného a záleží na každém, jestli se odhodlá, neodhodlá, nebo jaký postoj celkově vůči těmto malůvkám zvolí. Jak jsem řekla, vždy se mi tetování líbilo, ale ještě tak před čtyřmi lety bych nikomu nevěřila, že i já budu jednou majitelkou tohoto osobního umění, které si neseme s sebou již napořád na kůži. Měla jsem za to, že je to něco, co se hodí jen na mladého člověka, který je ještě v určité váhové kategorii, protože, kdo by chtěl, aby jeho motýl vypadal případně jako lochneska, pokud přibere více, jak dvě kila. Navíc je to navždy. Pokud vás kresbička omrzí, nesmyjete ji jako kačera Donalda z obtisku u žvýkačky, nebo jako vrchol umění, který vám o přestávce věnoval na ruku váš spolužák lihovým fixem. Bude tam zkrátka pořád – ráno, odpoledne, večer, když vstanete, když jdete spát, bude s vámi doma i ve společnosti, bude s vámi ve dvaceti, ale i až vám bude sedmdesát. A co si budeme, v sedmdesáti se kůže tváří jinak, než ve dvaceti – z čerstvého jablka se prostě stane vrásčitá křížala a z propracované kérky se stane jakýsi flek, který obrázek vydá, jen pokud svou „šlupku“ opět napnete. Proto bylo tetování věcí, která u ostatních ano, ale u mě v žádném případě ne. Tento názor jsem zastávala již od mých asi čtrnácti let. Ale que sera, sera – tedy co bude, bude a člověk může tvrdit tisíckrát něco jiného, než nakonec sám udělá…

Roky plynuly, okolnosti se měnily a já poznávala život z trochu jiné perspektivy, než se ukrývá pod ochrannými perutěmi rodičů. Našla jsem si přítele, odstěhovala se do našeho kouzelného hlavního města za studiem, začala být víceméně závislá sama na sobě a hlavně, začala být doopravdy dospělá.

Poznala jsem, že ten skutečný život není jako z dívčího románu, nad kterými jsem trávila většinu večerů své puberty. Odhalila jsem, že v rouše beránčím se může skrývat i vlk, který cení zuby a chce kousnout, zjistila jsem, že každý má se Waterloo i Achillovu patu, a odkryla smutnou pravdu, že nikdo a nic tu s námi nebude napořád a můžeme si to přát, jakkoliv urputně jen chceme, můžeme se to snažit vydupat, vyprosit, ale stejně to jednou pomine a zbytou nám jen vzpomínky, které ačkoliv hřejí u srdce, tak umí zároveň i vehnat slzy do očí.

Nad tetováním jsem začala rozmýšlet v prvním ročníku na vysoké škole, ale bylo to spíše jen takové váhání bez odhodlání. Čas šel, já byla o rok starší a ukázaly se bouřkové mraky. Měli jsme s přítelem, se kterým stále jsem a jsem šťastná (musím zaťukat 😊), náročné období, které zavinila špatná komunikace, ale to tu nechci rozebírat – konec konců, do toho vám stejně nic není. Vše se s odstupem ukázalo jako zbytečné a my si opět našli cestu k sobě a já se tedy rozhodla, že se „pomalovat“ opravdu nechám. Dala jsem si tedy rok, když jsem přišla na to, co chci, abych si to opravdu rozmyslela. Našla jsem si skvělou taterku, která je opravdu velmi šikovná, a navíc i milá. Pod její ruce jsem šla s velkými obavami. Jednak jsem se bála bolesti, ale stále tu byl i hlásek, který mi říkal, že je to na furt, a co pokud se to nepovede. Byla jsem natěšená i plná strachu zároveň a cestou do jejího studia jsem vypila téměř celou velkou Coca-Colu, aby cukr zmírnil bolest. Je tedy pravdou, že to tak hrozné nebylo, odběry jsou mnohem horší. A tak se stalo, že před mým ohybem levé ruky sedí dvě vlaštovky na třešňové větvičce. Toto tetování má pro mě veliký význam, což by, dle mého názoru, tetování mít měla. Vlaštovky jsou symbolem naděje, jsou dvě, aby jedné nebylo samotné smutno, a tak představují lásku a třešňovou větvičku jsem si zvolila, protože třešeň, jako strom, mi připadá naprosto úžasný a vidím v něm i roční období – na jaře krásně kvete a voní, v létě dává stín a nabídne nám své plody, na podzim se stane útočištěm ptáčků, kteří zobou z krmítka a v zimě, když se pokácí, nás hřeje.

Pro své druhé tetování jsem se rozhodla více spontánně. Už mi netrvalo se rok odhodlávat, prakticky jsem měla jasno během chvíle. Před Vánoci nám umřel Barclay – nejlepší pes na světě, který pro mě nesmírně moc znamenal, a ačkoliv je to už téměř půl roku, stále jsem se s jeho odchodem pořádně nesmířila, a i když píši tyto řádky, mám tričko promáčené od slz, jako by to bylo včera (a ano, i včera jsem kvůli tomu brečela). Proto mi promiňte, ale nejsem schopná to více než takto, rozebírat. Pod stromečkem jsem našla, mimo jiné, i kreslící tablet a má dobrá kamarádka, se kterou jsem měla tu čest brigádničit tady v Praze, v kavárně jedné obří hračkárny, kde sny ožívají, mě požádala, když uzřela můj výtvarný talent, zdali bych jí nenavrhla tetování. Pustila jsem se do kreslení a během čekání na její reakci jsem si začala tvořit i tetování sama pro sebe. Svůj návrh jsem poslala taterce, u které jsem již byla, neboť není třeba hledat někoho jiného, protože Děvče z Prahy je naprosto úžasná. Té se můj obrázek tak líbil, že si jej nechtěla předělat ani do svého stylu, a tak jsem se k ní vypravila podruhé. Bylo to po té zlé zkoušce, o které jsem vám psala již dříve. Tetování mám pod ramenem pravé ruky a bylo opravdu nehorázně bolestivé. Čekala jsem, že to bude opět „brnkačka,“ že si prostě sednu, pokecáme a po hodince půjdu domů ozdobená, tak jako prvně. No, chyba lávky. Nervy ze zkoušky fungovaly, já byla navíc nalačno, do sebe jsem dostala jen pár hltů ovocného džusu, a tak ze mě teklo krve, jak se říká, jako z vola. A kdyby tekla jen krev, neskutečně to bolelo – třásla jsem se jako ratlík, svaly se mi samy zatínaly, do toho krev se valila a já nevěděla, jestli mám dřív doufat v to, že se nepočůrám bolestí nebo, že už to bude hotové. Musím uznat, že i na mé umělkyni, kterou najdete na Instagramu jako @tetovanipraha, byly vidět obavy, abych jí tam neomdlela, dávala mi pauzy na rozdýchání těchto muk, a navíc si se mnou celou dobu povídala, aby odvrátila mou pozornost od její práce, za což jsem jí velmi vděčná – je opravdu báječným člověkem, který nebere své klienty jako pouhý skicák, ale dává do všeho i své srdéčko. Asi po hodině a půl bylo hotovo, a tak se mohu pyšnit (a o to víc pak, až se to podruhé obtáhne a vybarví) další svou kérkou, která je pro mě srdcovou záležitostí.

Jak se říká – člověk míní, pánbůh mění, a tak se prostě stane i to, k čemu jsme se nikdy nechtěli podvolit, a nakonec jsme za to i třeba rádi. Protože ano, jednou budu jako seschlé jablko, budu mít navždy svůj „cejch,“ co nelze vzít zpátky, ale mě je to jedno. Obě tetování mají totiž pro mě svou hodnotu, je za nimi něco hlubšího a mně drahého. Ale i kdyby to bylo něco, co takhle důležitý význam nemá – je to naše tělo, naše vizitka, naše malířské plátno, náš příběh a každému dalšímu člověku to může být lhostejné.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊