Krása je opium lidstva. Zdravý duch mění panenky.

Včera jsem s přítelem sledovala pořad, kde cizinci posuzují věci spjaté se zemí zaslíbenou, zvěře a ptáků plnou, medem oplývající a to ať už se to týká jídla, výrobků, slov, tradic, či literatury. A právě včera jsem se dívali na díl, týkající se našich krásných českých pohádek. Celkem mě překvapilo, že lidem ze zbytku světa se naše pohádky zdají nevýchovné, bez jakéhokoliv ponaučení, s čímž nesouhlasím – holčička v červeném čepečku nás učí nebavit se s „vlky“ a to hlavně o citlivých informacích, nenasytný Otesánek nabádá ke střídmosti, a tak nemusíme dítěti předčítat studie pana doktora Rajko Dolečka a v neposlední řadě zmíním příklad kohoutka se slepičkou, kteří nám ukazují, jak je důležité stát při sobě, vždyť – musíme si pomáhat. Z pohádek, které byly cizincům představeny, vítězila na plné čáře Zlatovláska.

A tím se pomalu dostáváme k jádru pudla. Jako malá jsem si po vzoru krásných princezen z televizních obrazovek (v knize se to často neuvádí), přála mít také takové kadeře. Nejvíce jsem obdivovala princeznu Eufrozínu s krásnými blonďatými vlasy, které byly navíc samá kudrlinka. A co jsem měla a mám já? Rovné hnědé vlasy. Od puberty jsem si je tedy barvila, samozřejmě ne na vysněnou „zlatou,“ jež by mi neseděla, ale alespoň na zrzavou, která mi mimochodem velmi sluší.

Ale ani toto ještě to, o čem chci psát. Chci psát o panence, na kterou pokud si vzpomenu, slyším větu „Mě se neptej, já jsem jenom holka. Chi, chi, chi,“ jež zazněla v kultovním seriálu o jedné žluté rodince. O panence, která je krásně oblečená, nalíčená, upravená a samozřejmě blonďatá. Všichni víme, že jde jen o tu jednu jedinou opravdovou od Mattela. Úzký pas, který by v reálu neudržel vršek těla, dlouhé nohy, které jsou ovšem až moc dlouhé a navíc i hubené, takže by také neobstály a až příliš štíhlá postava, která by se měla léčit z anorexie. Já osobně a upřímně nic proti této plastové krásce nemám, vždy jsem si s ní také ráda hrála. Avšak jsem byla mile překvapena, když jsem před Vánoci viděla s kamarádkou v hračkárně tyto „barbíny,“ s normálními proporcemi, nadváhou, klučičí postavou, extrémně velkými boky, různým tónem pleti a barvou vlasů. Zkrátka takové, jaké ženy doopravdy jsou. Navíc mě, jako ekzematika, potěšil i fakt, že i tyto ikony mnoha holčiček mají různé kožní problémy a nejsou „dokonalé.“ Možná mi budete oponovat, že se nejedná o nic nového, ale nyní to bylo prvně, kdy jsem takové panenky Barbie viděla u nás v kamenném obchodě. Myslím, že bych neměla tu potřebu o tom psát, avšak dnes jsem našla článek o tom, že panenky budou vyráběny i tělesně postižené a prvním, kdo byl takto představen, byl playboy Ken, který je v tomto vydání odsouzený na kolečkové křeslo.

Nejsem laděná na to, abych musela mít „opravdovou“ panenku, opisující reálnou ženu táhnoucí v džínách a keckách s rozvázanou tkaničkou tašky s nákupem, ale nalijme si čistého vína – bude pěkné vidět holčičku, která není klasickou „bárbí,“ jak si hraje s figurkou, jež se jí bude co nejvíce podobat a nebude jí případně vnucovat idol krásy bez vad, který by v normálním životě neuspěl a vlastně ani neexistuje.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊