Osud neošálíš… 

Máme tady pomalu polovinu března, což znamená, že zimní semestr je za námi a letní zkouškové před námi. Sotva jsme setřeli krůpěje potu po jedněch zkouškách, už si na nás brousí zuby jiné záludné otázky. Nebudeme si nalhávat, že se v době udělování zápočtů nic neděje a všichni se cítíme plní štěstí. Opak je pravdou. No, kdo by to měl vědět lépe, než já…

Letos se mi povedlo splnit si všechny zkoušky v předtermínech, anebo na prvních pokusech. Tedy téměř všechny. Našla se totiž jedna potvůrka, co mi nedala spát a to doslova. Poté, co se mi nepovedlo „zabodovat“ napoprvé, začala jsem lehce panikařit. Kór, když toto byl jediný předmět, na který jsem se připravovala, a to dokonce ještě měsíc před tímto nadějiberoucím obdobím. Nicméně jsem si říkala, že se stát může a příště to dobře dopadne. Další pokus byl až za delší dobu, a tak jsem jeden lednový víkend strávila u kamarádky, se kterou jsme byly na jedné lodi – taky se neúspěšně pokusila splnit nejmenovaný předmět.

Prodloužený víkend u ní utíkal jako voda, což potvrdilo jen tvrzení, že čas běží rychleji, pokud se člověk dobře baví. Aby také ne, když jsme za dva dny zvládly zdegustovat devět lahví vína a přesvědčily se, že obě dvě jsme schopné uživit se, v případu nouze, jako muzikálové zpěvačky v Mamma Mie. Ani jsem nevěděla, jaké má přítel štěstí, že je ze sprchy slyšet mé skvostné pění.

Znovu jsem se začala připravovat. Nyní následoval pokus číslo dvě, kdy jsem nepochybovala, že to dobře dopadne. Nedopadlo. Vlasy mi stresem zešedivěly, z hlavy jsem tahala jejich chomáčky, za celou noc jsem naspala vždy maximálně okolo čtyř hodin a jen myšlenka na tento test mě dokázala rozbrečet. Stala jsem se chodící beznadějí. Nevěděla jsem, co víc se ještě učit. Kamarádka též zápočet nezískala, a tak jsme měly před sebou poslední pokus. Doslova poslední.

Den zúčtování nadešel. Seděla jsem v lavici s papírem před sebou. Třásla se. Cítila slzy v očích. Čekala na obdržení zadání a následnou výzvu k psaní. Bylo to tu a my se pustili do díla. Špatně utažené okno vedle mě vrzalo, na chodníku před fakultou brečelo malé dítě a hodinové ručičky přeměnily své loudání na sprint. Limit uběhl, pera utichla a třídou křičelo nervózní ticho. Pohledy všech přítomných studentů volaly o pomoc. Kamarádka to vzdala dřív, než to vůbec zkusila. Psychicky toho na ní bylo tolik, že kapitulovala. Raději rozeslala životopisy, než aby podstoupila další dny plné čekání na verdikt určující, zdali na univerzitě zůstaneme, nebo nás pro nesplnění předmětů vyloučí. Tak z nás dvou jsem tuto pekelnou zkoušku úspěšně zvládla jen já. Ale pokud se nad tím zamyslím, ona nebyla neúspěšná. Úspěšně sešla na cestu, kterou osud nachystal pro ni. Všechno tedy dopadlo, jak mělo.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊