Každý chvilku tahá špunt

Delší dobu jsem přemýšlela, o čem napíši jako první, pak mě to trklo. Napíši o době, respektive o tom, jak to teď cítím a snad tým i někomu ukáži, že v tom není sám.

Jsem společenský člověk, které slovo samota připadá jako sprosté slovo. Čas od času je príma vypnout, můžete si své myšlenky, koukat na filmy, nebo zkrátka chytat lelky.

Když to všechno začalo, doufali jsme, že i nás pošlou ze školy domů jako ostatní, ale naše fakulta ne a ne. Až jednou to přišlo a my jsme se radovali, jak je to parádní spát déle, snídat u přednášky v pyžamu a celý den se poflakovat, nebo jít na procházku. Navíc buďme upřímní – distanční výuka byla u nás v plenkách, a tak jako by vůbec nebyla… Snaha studentů připojovat se k přednášce ustupovala před vidinou volného dne. Učitelé a profesoři bojovali s připojením, materiály vysvětlující látku bloudily kdesi v online světě a všichni ztráceli elán a chuť snažit se zlepšovat. Nebudu vám lhát, když jsem odhalila tato tajemství internetové výuky, tedy její „zbytečnost,“ několikrát jsem si pustila přednášku o …ehm… něčem „velmi zajímavém“ a dala se do vaření.

Jak šel čas, opatření se stupňovala a já byla čím dál tím víc zavřená doma. Čím dál tím víc frustrovaná. A protože přítel už pracuje, často jsem byla přes den sama. Kamarádky také nejsou k dispozici, buď jsou na brigádě, nebo se věnují svým chlapcům a pokud náhodou čas měly, neměla jsem jej já. No, je tomu tak i teď…

Je pravdou, že distanční výuka se mnohem zlepšila, učitelé se nyní kamarádí s technikou, látka plní schránky emailů a studentům nezbývá, než sedět před zapnutou kamerou a psát si poznámky. Alespoň má člověk důvod se přišmrncnout. Avšak opatření přitvrdila a každý můj den je jako přes kopírák – vstát, upravit se, udělat si snídani, sedět před obrazovkou notebooku s probíhajícím výkladem, úklid, přípravit večeři a čekat, až se vrátí přítel z práce, abychom se mohli věnovat sobě. Musím říct, že bych uklízet každý den nemusela, děti nejsou, zvířátko také nemáme, ale alespoň nějak využiji čas a nemusím čekat až mě samota s nudou spolknou. To je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla psát svůj blog, abych dělala něco, cokoliv, jen se nenudila. A třeba sdílení mých pocitů a názoru někomu pomůže a mé historky pobaví. Ano, mohla bych dělat to, co mě vždy bavilo – péct, číst si, malovat, ale to mě už omrzelo. Najednou jako bych byla bez šťávy a prázdná. Před pár dny jsme na jedné přednášce pak probírali, jak snášíme všechna ta opatření. Připomínalo mi to sezení anonymních alkoholiků „Ahoj, jsem Klára a mám problém s pitím.“ Chybělo však to pití, které bych srkala namísto čaje. Mezi řečmi o nalezení sebe sama a pohodovém odpočinku jsem se svým výkřikem do tmy vyčnívala „Ahoj, jsem Klára a pomalu to nezvládám!“ Následoval můj výčet všech věcí, které mě ubíjí, jak přemýšlím nad pomocí psychologa a zamyšlení nad otázkou, co mě drží nad vodou. Vlastně ani nevím. Společné večery s přítelem, povinnosti, které mě nenechají ležet v posteli s hlavou plnou splínu, občasné volání si s rodiči a bráškou, který se pustil do streamování na Twitchi (Svecikk20 – malá nenásilná reklama). Po svém projevu jsem pak chytla záchvat historického pláče, který mi přišel nekonečný, na was… Ale hrozně se mi tím ulevilo a jsem teď opět plná klidu a pohody. Myslím, že hodně udělal i rozhovor s přítelem o tom, že v podstatě o nic nejde, jak je důležité, že máme jeden druhého a všichni naši blízcí jsou zdraví a v pořádku, musím zaťukat.

Chci tým prostě řekni, že v tom nejste sami, pokud máte někdy v hlavě žalu, že vám teče je u vás, chmury vás oblétají jako mušky a smutek vám sedí za krkem. Ono přejde. Možná se situace nezlepší dnes, ani zítra, ale jednou to přijít musí a moje zase zase „volní“. Chce to prostě, jak bylo řečeno v Kmotrovi, „zalehnout na matrace“ a věřit v lepší zítřky.

Na zdraví!

Pokud mě chcete podpořit, budu ráda, když mi zakoupíte virtuální kávu na Buy me a coffee (https://www.buymeacoffee.com/2decivina)😊